S Aduší do Říma – červenec 2015

Řekla jsem si, že každých pět let vezmu Aduši někam do světa. A i když ode mě dostala k narozeninám pobyt v Karlových Varech během festivalu, nakonec to dopadlo jinak. Když jsem byla mladší, inspirovala mě jedna reklama na lak na vlasy, kde modelka za jeden den proletí čtyři města (a vlasy jí pořád drží, ať je jaké chce počasí, ha ha ha). Ta města byla New York, Londýn, Paříž, Řím. A tehdy jsem si řekla, že tuhle silnou čtyřku jednou pokořím. A ani to netrvalo dlouho :-). S Áďou jsme byly na její osmnáctiny v Paříži, tak jsem jí teď nachystala Řím.

Ve vražedném termínu prvního týdne v červenci (náhrada za ty Vary), takže se dalo čekat pekelný horko. 1. července jsme bezproblémovým letem Easy Jet přistály na Fiumicinu. To je to větší letiště (to druhé, Ciampino jsem otestovala před deseti lety, ale tohle je praktičtější a lítá na něj víc letů z Prahy). Vymotaly jsme se z příletové haly a začaly hledat stanoviště autobusu Cotral, který nás měl zavézt do letoviska Lido di Ostia u moře. Chtěly jsme si dát první den relax a nějaké to koupání, tak proto. Trochu jsme to hledaly, taky nás poslali blbě, jak jinak, nakonec jsem vlezla do toho správného modrého busu a chtěla koupit jízdenky. Pan řidič byl natolik solidní, že mi řekl, že přímo u něj stojí jízdenka 6 euro, když si skočím do stánku, mám ji za 1,50. A že to za 7 minut stihnu. Tak jsem lítla do stánku pro tikety a za chvilku jsme frčely.

Ještěže jsou mobily, mohla jsem sledovat cestu a odhadovat, která asi zastávka bude nejblíž našemu hotelu. Trefila jsem to, ale i tak jsme pak šly asi 10 minut z centra na nábřeží, kde stojí hotýlek vedle hotýlku. Nic velkého, maximálně, tři, čtyři patra, stará zástavba. Náš hotel byl malý, skromný, ale pokoj na noc se snídaní vyšel na 70 euro. Jmenoval se PING PONG. Recepční se ujistil, že chceme twin a poslal nás na kafe, že to ještě není nachystané. Tak jsme se s Áďou vydaly koupit někam vodu, protože bylo po poledni a vedro k zalknutí. Ubytovali nás v „economy“ pokoji. Čekala jsem špeluňku bez oken, za ty prachy u moře, ale naopak. Velký pokoj přes 20 m2 do tiché ulice s velkou terasou, kdy bylo lehátko, křeslo a stolek. A hadice na případné osprchování. Nádhera.

Na chvilku jsme se natáhly, ale lákalo nás móře, takže jsme sbalily prostěradlo (i to se mi vešlo do příručního zavazadla), ručníky a šly na autobus. Nevím, jaké kdo máte zkušenosti s MHD v Itálii, ale mám pocit, že na čas jezdí jen vaporetta v Benátkách. Pán na recepci sdělil, že ano, že nějaké autobusy jezdí, ale řády nejsou, naopak jsou prázdniny a až to pojede, tak to pojede. No dobrá. Zastávka byla před hotelem, sedly jsme si do stínu a čekaly. Deset, dvacet, třicet minut, sakra, jezdí to vůbec? Nakonec přijela námi vyhlížená šedesát jednička a já si zase v mobilu hlídala, kde asi tak máme vystoupit. Řidič jel sice úplně jinou trasu, ale nakonec jsme na kýžené místo dojely a dostaly se skrz písečný val na pláž, která byla na rozdíl od té městské zdarma a celkem prázdná.

Lehla jsem si na opuštěné lehátko, Aduš na prostěradlo a v tu chvíli se nakupily mraky a zatáhlo se. To je teda pěkný. Vlezly jsme do vody, moře bylo teplé tak akorát, na Itálii i docela čisté a bez možnosti utopení se, protože na hloubku to bylo asi 300 metrů. Což Áďa kvitovala, protože od dětství, kdy před dovolenou zkoukla Čelisti (to je taky nápad) se jí na hloubku moc nechce. Povalovaly jsme se na pláži a Aduš vyhlížela migranty. Nikde nikdo. Ale černoši nabízející cetky, pivo a korálky samozřejmě nesměli chybět. Kolem páté se to začalo mračit, tak jsme se sebraly a šly na autobus. Teď jich pro změnu jezdilo dost, ale žádný k našemu hotelu. Aduš se provokativně postavila na kraj silnice, kde byl největší bordel, založila ruce v bok, nasadila nasupenej výraz, ale moc nám to nepomohlo.  No co, máme lístek, tak se někam posuneme. Což jsme udělaly a za chvíli se ocitly na místním nádraží, kde jezdily nějaké vlaky bůhví kam. Aha, to je konečná, takže čímkoliv, co pojede opačným směrem, bychom se měly dostat do centra Ostie.

Taky že jo. Až na to, že do vlaku, který přijel na nástupiště, jsem se bála vlézt i já, natož Aduš. Štítivě se rozhlídla, sedla si na krajíček pofiderně vypadajícího sedadla a skoro nedýchala. Naopak, pán, který si sedl naproti, solidně funěl, možná jen při pohledu na Adélu :-). Na zemi bordel, papíry, plechovky, vagon pomalovanej graffiti, no hrůza. Jestli tohle pojede zítra do Říma… Za chvilku jsme byly v centru, došly do hotelu a byl skoro čas na večeři. Heslo letošního výletu znělo: frutti di mare, takže jsme se dohodly, že půjdeme na mořský potvory. Ne nic divokýho, nejlépe krevety nebo mušle a tak. Pán na recepci nás upozornil, že dary moře jsou drahé všude, a prej jestli by nám nestačily těstoviny s frutti di mare, že nám doporučuje Golden Italy.

Restauraci jsme našly lehce (za chvíli byla plná), jídelní lístek obsahoval mraky všemožných kombinací, takže Aduše si dala nějaký trubky s krevetama a já kombinaci jiných trubek s plody moře a hor. To, co nám přinesli, jsem ještě v životě neviděla. Pět minut jsem na to nevěřícně zírala a pak se zeptala číšníka, jestli si je jistej, že je to jen pro jednu osobu a ne pro celou famiglia. Prý pro jednoho. Toho jídla bylo asi kilo, nekecám. Půl hodiny jsem jedla (ani moc dobrý to nebylo) a ujedla asi čtvrtinu. Pak jsem to vzdala. Aduše to samé, snědla hlavně krevety, ale té to aspoň chutnalo. Odpotácely jsme se totálně přežrané městem do hotelu, kde jsem seřvala recepčního, že mě chtěl zabít. Zubil se jak sjetej. Never more!

Spaly jsme báječně a ráno kolem 9 jsme šly do vedlejšího hotelu na snídani. Italské snídaně jsou zvláštní. Pokud jsou někde bohatší než kafe a croissant, většinou stojí přes 8, 10 i 12 euro. V Římě. Tady stála 3 eura a nevěděly jsme, co si dát dřív. No, po té večeři hlavně všeho jen tak na ochutnání. K moři už jsme nešly, jen jsme se hodinu slunily na terase, sbalily naše čemodany a před 11 vyrazily na nádraží na vlak. Přijel čistý, vymydlený, s klimatizací, tak to se mi ulevilo. Vlakem FC2 jsme byly za 30 minut na stanici Pyramide, kde jsme v rámci jedné jízdenky (1,50 euro) přestoupily na metro B a na Termini nádraží pak na metro A. Vypadá to složitě, ale při dvou linkách, které v Říme jsou, to je easy. Vystoupily jsme na stanci Ottaviano a stejnojmennou ulicí šly asi 200 metrů do hotelu. Zatím nejhezčí hotel v Římě, ve kterém jsem bydlela. Tříhvězdičkový INFINITY SANT PIETRO, pokoj se snídaní za 86 euro. Chtěla jsem něco hezkého, čistého, na úrovni, s dobrým hodnocením a musím říct, že hotel byl opravdu perfektní. Ve skvělé lokalitě Vatikánu, kousek od Svatopetrského náměstí. Jedině nepořádku v ulicích jsme se nevyhnuly, ten je už opravdu všude. Vybalily jsme si naše saky paky a dole na recepci si daly úžasný studený džus…

Davy lidí táhly do Svatého Petra a my s nima. Fronta do baziliky, táhnoucí se kolem podloubí, byla tak na dvě hodiny, no to fakt nemá cenu. Prošly jsme si náměstí, udělaly pár fotek a zamířily po Via Conciliazione k Andělskému hradu. Ta stavba je fakt divná, ale má něco do sebe. Aduš mě ujistila, že ani nečetla ani neviděla Andělé a démoni, tak mi sklaplo, výklad nebude. Přešly jsme ten nádherný Ponte di Angelo, na kterém se všichni fotí (my taky) a dostaly se na druhou stranu řeky, do „centra“. Mám tam jednu oblíbenou ulici plnou krámků s nábytkem, starožitnostmi a jinou řemeslnou výrobou. Jmenuje se Via dei Coronari a asi v půlce je takové malé divadlo nad schody a pod ním báječná zmrzlinárna. Má vchody ze dvou stran, tak aby se lidi nepředbíhali, mají u vchodu z hlavní ulice strojek s lístkama, jak v bance. Vezmete si papírek, postavíte se někde ke stěně, a když na tabuli zabliká vaše číslo, dáte lístek u pultu, řeknete objednávku, zaplatíte a dostanete zmrzku. Než jsem na tenhle systém přišla mezi třiceti lidmi v obchodě, fakt mi to chvíli trvalo. Ale zmrzlina byla báječná a Aduš našla jediný volný stolek venku. Je tam nádherná atmosféra, a když jsem tam brala před sedmi lety holky z Apolináře, taky si to moc pochvalovaly.

Po sladké pauze jsme na konci ulice prošly na Piazza Navona. To náměstí je fakt krásný, horní i dolní kašna, ale hlavně ta uprostřed, s obeliskem (z Andělé a démoni) a sochami, které představují čtyři světové veletoky. Trošku jsme si zablbly se selfie tyčí a namířily si to na hlavní do Mekáče na záchod. Netrefila jsem ale správnou ulici, tak to dopadá, když chodím machýrkovsky bez mapy. Zato jsme došly až na Piazza Rotonda a prohlídly si rotundu (opět Andělé a démoni). Já mám tohle náměstí spojené s Dannyho parťáky II., jak tam sedí v kavárně Catherine Zeta Jones a kolem běží Brad Pitt. Uvnitř rotundy vždycky každý kouká, kam teče voda, když prší a nahoře je ten kulatej otvor. Tak si to taky najděte. Začalo zapadat sluníčko, tak jsme to vzaly podobnou cestou přes Andělský most i hrad do hotelu. Měly jsme po tom celém dni ještě tolik síly a chuti, že jsme kolem 22. hodiny vyrazily na Svatopetrské náměstí. Skoro nikdo tam nebyl, jen ty nádherně osvětlené kašny a hlavní budovy. Natočily jsme v pořadí druhé video s názvem „Tak co se Ti dneska, Áďo, líbilo nejvíc?“ (odpověď byla vždycky „frutti di mare“). Ale na YouTube to nedám :-).

Ráno jsme vstávaly docela brzo, protože nás čekala Vatikánská muzea. Když jsem tam byla dvakrát předtím, pamatuju si, že byla trochu fronta a chtělo to jít brzo, ale šlo to. Daly jsme si před osmou báječnou snídani (to zas dvě kila přiberu jen z těch koláčů, sakra) a byly u muzeí za 5 minut, měly jsme to fakt u nosu. No co tam se dělo! Čtyři řady minimálně dvě stě metrů dlouhé, všude nějací průvodci s tyčema, zájezdy jeptišek a Poláků, no hrůza a to bylo čtvrt na devět. Co teď? Přitočil se k nám „náhončí turistů“ a vysvětlil nám, že tohle je už normální, protože všichni to mají rezervované přes internet (taky jsem na to myslela, ale nevěděla, jak budeme s Áčkem fungovat). A že ta poslední řada lidí bez lístků je tak minimálně do poledne. Ale že má lístky na přednostní vstup bez front. Samozřejmě za mnohem vyšší cenu, za 33 euro. Nechtěla jsem průvodce, chtěla jsem si chodit sama. No jestli nechceme průvodce, nemusíme, za vstupem se můžeme oddělit. Váhala jsem, přece jen dvakrát tolik za lístky…. Ale po zkušenosti z Milána bych do toho šla. Nechala jsem to na Ádě a ta řekla, že to ušetříme jinde, že chce raději klid a bez front.

Nicméně jsme ještě musely do hotelu, protože berunka byla zase vystrojená jak na pláž, a to by jí tam nepustili. A musím říct, že to rozhodnutí bylo k nezaplacení, protože jsme přesně v 9.05 vstupovaly do muzea. Prodíraly jsme se shluky lidí ze zájezdů (kde tam vzaly, sakra, vždyť otevírají až v 8.45?) a minuly jsme úplně všechny sály včetně Raffaelových lodžií. To všechno proto (zkušenost z minula), abychom byly jako jedny z prvních v Sixtinské kapli. A povedlo se, bylo nás tam asi dvacet. Aduš si vzala tištěného průvodce a opravdu prohlížela jednu fresku za druhou. Byly jsme tam asi půl hodiny. Škoda, že už se tam nesmí fotit (když jsme tam byla s mamkou, tak to šlo). Kaple se začala plnit, tak jsem ještě Aduši vysvětlila, jak se volí papež (to s tím kouřem z komína) a v klidu jsme se vrátily na začátek a dvě hodiny si chodily po sálech a galeriích. Před exitem jsem udělala malý švindl. Kdo má lístek jen do muzeí, musí ven, obejít hradby a do baziliky si vystát novou frontu z náměstí. Do kopule to samé. Tak jsem se nenápadně vmísila mezi jeden zájezd a dělala, že k nim patříme.

Aduš se furt ptala, kam jako jdeme, tak jsem na ni houkla ať je ticho a nic neřeší. Vyšly jsme u postranního vchodu do baziliky, nikdo po nás nic nechtěl, jen to moje chůdě pořád nechápalo. Byla docela unavená, ono taky tři hodiny v muzeu, ale nakonec si to nechala vysvětlit (ahááá), jen do kopule už neměla sílu. Stavily jsme se převlíknout na hotelu a šly naivně čekat na  Piazza Risorgimento na tramvaj. Mám pocit, že všechno v Římě jezdí po půl hodině. Ne-li dýl. Po 40 minutách čekání na zastávce jsme se konečně posunuly devatenáctkou skrz Řím do parku Borghese.

To je nádherný park nad městem, kde kromě Muzea Borghese plném Berniniových děl, jsou krásné kašny, jezírko, závodiště a je tam krásná atmosféra a ticho. A dají se tam pronajmout vozítka, což jsme taky udělaly. Já mám z těchhle vehiklů docela strach, ale taky jsem to chtěla jednou zkusit a cena 12 euro za hodinu byla únosná. Kdyby jen za jízdy to dítě pořád tak neřvalo :-). Moc jsme si to užily, Aduš taky chvíli řídila (po rovince), občas jsme někde zastavily, vyfotily se a hodina byla pryč. Prohlídly jsme si pak ještě park nad Piazza Popolo (stovky bust známých a slavných Italů) a kolem Villa Medici prošly na Španělské schody.

Dostaly jsme chuť na zmrzku a kroky nás kupodivu zavedly zase do Via Coronari k divadlu (a to bylo pěkně z ruky). Pak už jsme šly přes most do Vatikánu a objevily nádhernou uličku Borgo Pio plnou malých restaurací a zmrzlináren. Tak sem až poslední den. Odpočinuly jsme si u kafe na hotelu a vyrazily na večeři. Našly jsme restauraci L´Insalata Ricca a zodpovědně prohlašuji, že tak skvělý salát s krevetama, chobotnicema, krabem a mušlema jsem nikdy nikde nejedla. Mají desítky různých salátů, s masem, houbama, pršutem, vejci, carpacciem ….ale Imperial zvítězil. Buď si ho můžete dát v misce (no, spíš v míse) nebo v pizza chlebu. Byla to neskutečná večeře (šly jsme tam ještě dvakrát!).

Další ráno jsme si opět přivstaly s tím, že půjdeme rovnou na 8.30 do Svatopetrské kopule a vrátíme se pak do hotelu na snídani. Na náměstí nikdo nebyl, jen uřvaní Poláci řešili, jestli je tam pustí s lahví vody nebo mačetou v batohu. Prošly jsme skenerem a …  a pak nás vrátili. Kočička moje měla kraťásky, který by se holt vrchnosti nelíbily. Když jsme došly do hotelu, řekly jsme, že na to kašlem a jdeme na snídani. Po ní jsme přejely metrem na Náměstí Republiky a přes Via Cavour došly do baziliky St. Maria Maggiore. Tam dostala moje modelka bílej hábit, aby do něj zamotala ty svoje dlouhý nohy a nepohoršovala věřící. Popojely jsme busem ke Colosseu, zjistily, že fronta je asi na tři hodiny, tak jsme vystály jen tu půlhodinovou do Fora Romana a pak si prošly peklem Palatinu.

V poledne bylo na slunci nejmíň 50 stupňů. Klopily jsme do sebe jednu vodu za druhou, ještěže je tam dost pítek. Po dvou hodinách hry na tresku jsme postranním vchodem vystoupaly nahoru na Kapitol. Aduš chtěla vypít vodu z klimatizace čouhající z okna, ale někdo měl asi už podobný nápad před ní, dolů padalo jen pár kapek :-). Tak jsme si jen prohlédly vlčici s Romulem a Rémem, Michelangelovu Piazza dei Campidoglio a já pak vytáhla trumf. Ve třetím patře Museo dei Conservatori je totiž nádherná terasa s kavárnou a nemusíte jít ani do muzea. Zrovna tam byla svatba. Kafe nic moc, ale sendvič s pršutem přišel vhod a ten výhled…. Sešly jsme kopcem dolů kolem Teatro Marcello, minuly malé chrámy u vody a stouply si do fronty před kostelem Santa Maria in Cosmedin.

Dva busy Žaponců před námi, no to než se to vyfotí… ale dočkaly jsme se. Aduš strčila ruku do La Bocca Verita (Ústa pravdy) a protože lže, pusa ji kousla a ona zařvala tak, až to škublo s pozorkem, který tam řadil lidi do fronty. Pak jsme prošly kostelem a hurá ven, přes vodu, kouknout na Ponte Rotto, polorozpadlý oblouk mostu v řece Tiber. Trastevere jsme minuly (tam až v sobotu) a vrátily se do Židovské čtvrti, která byla klidná a tichá, možná proto, že jsme se vyhýbaly rušným ulicím. Došly jsme na Campo dei Fiori, kde akorát končil trh a byl tam neskutečný binec.

Byly jsme uchozené, tak jsme se vydaly do hotelu a stavily se v Borgo Pio na tu fantastickou zmrzlinu. Slečna prodavačka se ptala, jestli jdeme na náměstí, že je tam koncert Andrea Bocelli. Né, jdeme už na hotel. Nedalo mi to, přece jen vydržím víc, tak jsem poslala Aduši na hotel a vydala se těch pár desítek metrů na Svatopetrský plac. Ano, někde v dálce na pódiu stál Andrea Bocelli a další tři zpěvandule. Vyfasovala jsem u vchodu lahev s vodou, koukli se mi do kabelky, jestli nemám ve rtěnce granát a pustili mě dovnitř. Na obřích obrazovkách se promítalo veškeré dění, tak jsem koukala asi dvacet minut, jak lomí rukama a zpívají nějakou anglickou odrhovačku (bylo to fakt dost hrozný) a pak se raději vydala za Adel do hotelu. Měla puštěnou televizi a koukala na to samé.

Vtom přijel na náměstí papež a vyšlo najevo, že celá tahle legrajda byla kvůli němu. Předskokani tam dvě hodiny pěli a vzývali a on si pak přidrandil v tom svým vozítku, jezdil pár minut po náměstí, líbal děti, žehnal jim a …. a pak začalo konečně pršet! Večeři jsme pořešily opět v salátovně. Co s načatým večerem? Noční Řím. Nechápu, jak jsme to vydržely, ale vydržely. Jsem sadista a masochista v jednom.  Colosseum, Fori Imperiali, Piazza Venezia, Španelský schody, Piazza Rotonda, Piazza Navona, Andělský hrad a všechno pěšky.

Před půlnocí jsme padly za vlast. Čekala nás „popojížděcí“ sobota (a proto celodenní lístek BIT za 7 euro). Po prožitých zkušenostech jsme jely po snídani rovnou do Colossea (platily nám lístky z Fora Romana), stály asi 15 minut před otevřením v jedné z malých front a uprostřed tohoto obrovského amfiteátru jsme byly asi… desáté? Úžasný. Chodily jsme si tam samy, kolem skoro nikdo, to se povedlo. A další věci taky. Jely jsme metrem B na předposlední stanici Ponte Mamolo. Tam je malé nádraží, ze kterého odjíždějí lokální busy do okolí Říma.

Hned nám na zastávku přijel autobus do Tivoli a za 40 minut jsme už vystupovaly na Piazza Garibaldi. A to bylo teprve půl 11. Od náměstí je to jen kousek do Villa d´Este, památky UNESCO. Koupily jsme si lístky a šly se ještě projít po městě. Na tržnici jsme si koupily broskve a vodu a po 11 vešly do vily. Villa d´Este je samozřejmě spojená s tímhle slavný rodem, ale hlavně má nádherné terasovité zahrady, které jsou jedny z nejhezčích v Itálii. A fontány a jezírka a v pravé poledne vám pustí vodní varhany. Už jsem tam několikrát byla a pokaždé si to moc užívám. Kolem jedné jsme si ještě zašly do města na zmrzlinový šejkr a za chvíli už jel zase bus do Říma. Tady to na rozdíl od města jezdí každou chvíli.

Na Ponte Mamolo jsme vlezly do metra a B trasu projely až na stanici EUR Palasport, kde je vodní nádrž a pěkná pláž. Celou oblast postavil ve 30. letech Mussolini a dnes je to hlavně administrativní centrum a sídlo mnoha firem. Bohužel, pláž byla nepřístupná, restaurace zrušené a na jezeře trénovalo pár veslařů. Zklamaně jsme popošly k modernímu chrámu Petra a Pavla a pak jsem vzala Aduši k novému „Colosseu“ (které je hranaté), stavbě u stanice metra EUR Magliana. Pak jsme přejely na stanici Pyramide, kde jsme si venku daly jen pohotovostní bagetu a vodu. (Celý den jsme se snažila udržet si dobrou náladu, ale marně).

Honza mi v tu chvíli akorát volal, že Ignác to v noci na sále vzdal a nepodařilo se ho zachránit. To, že už máme od rána nového leguána, jsem skoro nevnímala. Prý se jmenuje Barnabáš. Tak uvidíme…. Od metra jsme kolem Cestiovy pyramidy pokračovaly na Aventin. To je jeden ze sedmi vrchů, na kterých se Řím rozprostírá. Do kopce vede příjemná cesta, která končí na Piazza dei Cavalieri di Malta. Samotné náměstíčko je půvabné, ale tahákem jsou velké zelené dveře domu vedle kostela (Buco di Roma). Mají klíčovou dírku a tou je vidět …. Běžte se tam podívat :-). Pokračovaly jsme kolem kostela S.M. del Priorato, kde jsou pořád nějaké svatby a za vedlejším kostelem Santa Sabina jsme se usadily na jedné z nejhezčích vyhlídek na město. Vůbec se nám nechtělo dál. Ale sešly jsme z kopce dolů skrz růžovou zahradu a skočily na bus, který nás odvezl do čtvrti Laterano. Tam je nádherná a slavná bazilika San Giovanni in Laterano s obrovskou zlatou apsidou a úchvatným oltářem. Nejenom.

A zase svatba a pěkně honosná. Nojo, jenže naše krasavice byla zase v oblečku jak ze somálský vsi, takže ji tam opět nepustili. Odehrála se etuda, která vyvrcholila mým totálním naštváním, vypouštěním páry, pětiminutovkou ticha, Adélinou omluvou a zakoupením nejotřesnějšího šátku (od Hermese, samozřejmě), který měl pouliční prodavač a který dostane za trest Kvašena jako suvenýr. Prohlídly jsme si baziliku a pro změnu tramvajemi číslo 3, 5 a 8 dokodrcaly do pro mě nejhezčí části Říma, do Trastevere. Popisovala jsem Ádě, jak je to romantická čtvrt plná starousedlíků, babky si povídají v oknech, chlapi u vína sázejí na fotbal… Houby s octem. Uběhlo pár let, davy turistů v uličkách, narvané restaurace a bary (možná byla jen sobota večer) a my měly neuvěřitelné štěstí, že v mojí oblíbené restauraci Carlo Menta byl volný poslední malý stůl venku. Sice nevím, po kom to dítě tak žere a je pořád hubený, ale nechala jsem se ukecat k „Menu turistico“ a jako že každá svoje, jo? No tak jo. Předkrm (pasta), hlavní jídlo (saltimboca della Romana, jak jinak) a koláč. Pomóóóc. No ale za 13 euro? Když jsme odcházely, ve frontě stálo asi dvacet lidí. Autobusem jsme se dostaly do hotelu po desáté a ani si nečetly.

Poslední pokus dostat se do svatopetrské kopule. Snídaně počká, takže před půl devátou jsme řádně zahalené prošly turniketem, úderem deváté vyjely výtahem a pak vystoupaly těch 320 schodů až do „lucerny“. Aduš zvítězila, já vyfuněla stříbrná. Pohled nebyl nejlepší, protože výhled na náměstí byl proti sluníčku (což jsme věděly) a blbě se fotilo, ale úkol splněn. Dole jsme se ještě na chvíli zastavily v bazilice a mazaly na snídani. Sbalily jsme kufříky, nechaly je na recepci a šly přes svatopetrské náměstí, kolem Santo Spirito dolů k vodě.

Mám svoji oblíbenou trasu na Janikul, další ze sedmi kopců (proslavený u nás knížkou „Není římského lidu“). Po schodech ve Via Onofrio nahoru kopcem kolem nemocnice, pak k majáku Manfredů, pomník Garibaldiho s vyhlídkou, parkem dolů do Via Garibaldi, fontána Paola, Španělské velvyslanectví a po Via Garibaldi dolů do Trastevere. Na rozdíl od předchozího večera tam bylo aspoň k hnutí. Procouraly jsme si všechny dostupné uličky a na oběd skončily zase u Carlo Menty, tentokrát ne na menu, ale na pizze napůl, protože jsme chtěly místo v žaludku na poslední zmrzlinu. Po obědě jsme se tramvají 8 od Ponte Garibaldi přesunuly na Piazza Venezia a busem dojely do hotelu. Rozloučily jsme se na recepci, pochválily pobyt (až na ten nepořádek na ulici), daly si džus a šly na zmrzlinu opět do Borgo Pio (v půlce ulice, název si nepamatuju). Doporučuju čokoládovou „Nero“ a smetanovo-mandlovou.

Koupily jsme si pár dobrot v místní sámošce a šly si stoupnout do fronty na bus na letiště, který odjížděl z Via Crescenzio. Naštěstí jsem měla lístky koupené předem, na dost lidí se nedostalo. Autobus byl rychlý jako vítr, na to, že byla neděle a za 45 minut jsme byly na Fiumicinu. Bohužel, Easy jet měl dvě hodiny zpoždění. Nakonec skoro tři, a to nás ještě honili z jednoho gatu na dva další. Ale dalo se to vydržet, po jedenácté večer jsme byly na Ruzyni. Suma sumárum: sranda byla, bašta byla, boty jsme prošoupaly, všechny prachy utratily a užily jsme si to mohutně.

Frutti di mare! Příště Londýn nebo New York? 🙂