Paříž – láska na první pohled – léto 1990

Byl červenec 1990 a já seděla v kanceláři oddělení hlasatelů Československého rozhlasu. Lámala jsem si hlavu nad plánem služeb, přece jen byla doba dovolených, když v tom se ozvalo zaklepání na dveře a vešel kolega Milan:

„ Asi mě zabiješ, ale potřebuju dva týdny volna“, řekl mi hned na úvod.„No ty ses zbláznil, vždyť jsou dovolený, nemám tu ani nohu navíc“ začala jsem se rozčilovat. „Prosííím, udělej to nějak, já fakt potřebuju odjet.“ „No to je hezký“, brblala jsem dál, „a kampak vyrážíš?“ „Do Paříže. Michel Fleischmann nám tam půjčil byt. A cestou se stavíme u nějaký emigrantky v Metz natočit s ní rozhovor.“ „Ježišmarjá, Paříž, to je můj sen, hned bych jela taky“, skoro jsem se rozbrečela. „Tak pojeď, se vejdeš, ale musím to vědět hned“, dodal Milan….

Během několika minut jsem překopala služby, zajistila za sebe náhradu, nahlásila dovolenou, dojela si do Boleslavi pro spacák a začalo něco, co by se dalo nazvat MOJE CELOŽIVOTNÍ LÁSKA – PAŘÍŽ.

Za těch 27 jsem byla ve městě nad Seinou bezpočtukrát. S kamarádkou, s mámou, s přítelem, s partou holek, s manželem, v létě 2017 dokonce sama (a bylo to úplně nejlepší). Město se každým rokem mění, bohužel. Ubývá jak Pařížanů, tak samotných Francouzů. Přibývají černoši ze severní Afriky, Asiati, Ukrajinci, Moldavci. Na bulváru Saint Michele polehávají bezdomovci, desítky žebráků v centru obtěžují jak turisty, tak místní, přibývají krádeže, schody k Sacre Coeur lemují partičky černochů, kteří jen stojí a pozorují… Na druhou stranu neznám žádné město s tolika kavárnami, kde můžete hodiny sedět a pozorovat lidi na ulicích, s těmi nejvoňavějšími pekárnami, se širokými bulváry i romantickými uličkami.  A když se večer v celou na pět minut rozbliká Eiffelovka, každý jen řekne: „Jéééé, to je krááása.“ Žádné město na světě nevoní po ránu tak krásně jako Paříž. A kvůli téhle vůni tam budu jezdit každý rok, dokud mě úplně nenaštvou :-).

V devadesátých letech jsem tam jezdila autobusem. Cesta trvala asi 14 hodin a byla úmorná. Výhodou bylo, že autobus končil u nádraží Gare de l´Est. Hotel Jarry, ve kterém jsem několikrát bydlela, byl sto metrů odtud. Před dvaceti lety to byl levný, jednohvězdičkový hotýlek v postranní ulici, blízko tržnice plné stánků a obchůdků s kořením. Dvoulůžkový pokoj se sprchou stával 40 euro na noc bez snídaně. Pokoj 36 měl krásný výhled na pařížské střechy a miniaturní balkon, a i když byl v šestém patře bez výtahu, za ty schody to stálo. Dnes je hotel Jarry stále jednohvězdičkový hotýlek v postranní ulici, občas projde malou rekonstrukcí, ale dvoulůžkový pokoj se sprchou stojí už 70 euro. Nicméně pro opravdu nenáročné turisty je skvělý, je sto metrů od stanice Chateu d´Eau a kolem jsou desítky restaurací a obchodů.

Po roce 2000 jsem už začala do Paříže létat. Společnost Sky Europe (už neexistuje) mívala letenky za 2.700,- a létalo se na letiště Orly. Občas se našly i dobré letenky v akci od Air France na letiště Charlese de Gaula (CDG). Měla jsem chuť poznat i jiné hotely, proto jsem jich vystřídala několik na Montmartru, u Place de la Republik, u Porte de Versailles… Je pravda, že ve většině případů to nebyly moc dobré zkušenosti, spíš průměrné. V Paříži je přes 2500 hotelů a každý, kdo nemá stovky eur na ubytování, většinou moc spokojený není. Sehnat v širším centru dobrý hotel s pokojem nad 15m2 pod 100 euro je skoro zázrak. Bez snídaně, samozřejmě. Nicméně jsem dvě dobré zkušenosti udělala. Třikrát jsem bydlela v hotelu Audran na Montmartru. Dvě hvězdičky, hezké místo, blízko metra Blanche nebo slavného Abbesses. V zajetí vonících pekáren a kaváren se člověk smířil i s nočním hlukem z nedalekého baru. Cena byla kolem 85 euro na noc v sezóně, teď už je to zase o něco víc. A zatím nejlepší zkušenost jsem udělala v dubnu 2014. Díky rezervaci a platbě půl roku dopředu jsme si mojí mamkou skvěle užily čtyřhvězdičkový hotel na Place de Clichy. A ještě jsme po příjezdu dostaly upgrade do toho nejlepšího pokoje v posledním patře s ohromujícím výhledem na celé město. Paříž se mi odměnila za věrnost :-).

Kdybych měla psát, co všechno se dá v Paříži vidět a zažít, musela bych vytvořit samostatné stránky a psát jen o tom. Takhle aspoň napíšu pár samostatných cestopisů I já si chci připomenout, kde, kdy a s kým jsem tady byla :-).