Washington a Philadelphia – květen 2011

Washington

V neděli ráno jsme už v 7 hodin mířili zpět na Allen Street, kde jsme v 8 měli odjíždět busem do Washingtonu. Na netu popisoval jeden Čech, jak jeli celá rodina s touhle společností, za volantem busu seděl asi patnáctiletý kluk, pršelo a celou dobu mu nešly stěrače. Lidi řvali strachy a on byl v pohodě. Tak našemu řidiči bylo tak osmnáct a celých pět hodin jízdy bez přestávky telefonoval při rychlosti cca 150 km/hod. Autobus byl ze sedmdesátých let, holandská značka, smrděl a byl narvanej do posledního místa. Cesta byla hrozná, ale nakonec jsme před 13 hodinou vystoupili na jedné z hlavních ulic Washingtonu. Okamžitě jsme zapluli do první hospody a Guinness v Honzovi jen zasyčel. Nikdy bych neřekla (podle Google Earth), jak je ve Washingtonu všechno daleko.

První trasa vedla samozřejmě ke Kapitolu. Bílá kopule svítila do dálky, a jak by ne, teploměr ukazoval přes třicet. Vydali jsme se po Mall k Monumentu. Je to strašná dálka, občas jsme zabrousili k nějakému muzeu a na chvíli nás zachránil park s fontánou, kde jsme se aspoň opláchli v tom vedru. Džíny ten den opravdu nebyly nejvhodnější. Všude mraky lidí, a když jsme to ohnuli k Bílému domu, bylo jasno. Sice byla neděle, ale všichni slavili Velikonoce dnes. Bílý dům a okolí bylo k dispozici jen veteránům, chudým a černošským dětem: Michele Obama rozdávala velikonoční zajíčky. Udělali jsme fotky zadní části Bílého domu a vrátili se na National Mall.

Poseděli jsme u pomníku veteránů a zklamaně zjistili, že vodní nádrž před Lincoln Memorial, tolik známá ze všech filmů, je v rekonstrukci, takže místo lesklé vody mám na fotkách matnou hlínu. Sice jsme byli už hodně uchození, ale být ve Washingtonu bez návštěvy Arlingtonského hřbitova, to by nebylo úplné. Neodhadla jsem vzdálenost, metro poblíž nebylo, tak nám cesta pěšky trvala přes půl hodiny. Ale dali jsme to a viděli Kennedyho hrob, několik polí známých bílých náhrobků a hrob neznámého vojína. Dnes už existuje aplikace v mobilech, která umožňuje najít konkrétní hrob, což v těch desetitisících možností usnadní orientaci rodinám pozůstalých. Bylo kolem sedmé, tak jsme se metrem vrátili zpět na stanoviště autobusu.

Na zastávce byly desítky lidí, předešlý autobus nedorazil, to jsem zvědavá, jak se tam nacpeme. Bylo to kdo z koho. Když s hodinovým zpožděním přijela čínská rachotina, podařilo se nám dostat do autobusu a sednout si. Bylo nám jedno, že všichni (většinou černoši) kolem začali okamžitě jíst nějaké kus kusy, kebaby, šišky v omáčce. Bylo nám jedno, že všichni začali po jídle chrápat. Modlili jsme se, ať dojedeme po půlnoci do NY. A stalo se, cesta byla celkem rychlá a řidič nás nechal vystoupit kousek od našeho hotelu. Byl to teda zážitek!

Philadelphia

Čtvrteční snídaně byla opět v hotelu a my se následně vydali pokořit další z čínských autobusů. Přesně v 9 jsme z Allen Street vyrazili směrem Philadelphie. Tahle cesta uběhla velmi rychle, bus byl poloprázdný, dokonce ani nesmrděl a za necelé dvě hodiny jsme vystoupili v centru města. Příjezd do něj je opravdu impozantní, celé panorama se zvedá za mostem, přes který se přejíždí a tenhle záběr je často vidět v detektivkách. Vyzvedli jsme si na informacích mapu a vydali se do centra, k radnici. Cestou se začalo zatahovat a první kapky dopadly ve chvíli, kdy jsme se stavili na malý sendvič v Subway. Centrum není velké, všude jsou vysoké domy ze skla a kovu. Největší atrakcí města je samozřejmě Independent Hall a všem známý zvon svobody Liberty Bell. Dokonce jsme objevili památnou desku o návštěvě TGM. Kolem 14 začalo slušně pršet, tak jsme se schovali do Macy´c. A čekalo nás překvapení. Na rozdíl o newyorského obchoďáku, kde je hlava na hlavě a mini krámečky vedle sebe, tady byl prostor, nikde nikdo a 40-70% slevy. To, co jsme nepořídili v NY, jsme pořídili tady. Trička Polo, Gianni Bernini kabelky, Coach boty, no táhly jsme dvě obrovské tašky, ale měli jsme splněno. A za pár desítek dolarů.

 

Kontaktujte mě