Wales, kanál Llangollen – červen 2012

Odbočky na Llangollen kanál jsme si všimli už při naší první plavbě v Anglii, po okruhu Four Counties. Podle obrázků to byla oblast divoké přírody, skal, několika dlouhých aquaduktů a minima lidí. A taky má málo komor, takže se nabízelo, že bychom s sebou tentokrát mohli vzít zase po pár letech Olgu s Jirkou, pro které to nebude tak fyzicky namáhavé, jako jiné anglické kanály (třeba Avon Ring).

Jirka chtěl jet svým velkým autem, takže jsme to měli bez práce, a mohli se těšit, že taky konečně prožijeme cestu trochu jinak, než za volantem. Tentokrát jsme nezůstali v Bruggách, ale dvě noci v Antwerpách. Máme všichni blízko k diamantům, tak jsme se chtěli podívat na burzu a k pár obchodníkům – členům Burzy, abychom zjistili, jak to vůbec funguje v centru diamantového obchodu. Vybrala jsem celkem obyčejný hotel Sandton u centrálního nádraží za báječnou cenu 55 euro se snídaní plus 20 euro za parkování. Žádný luxus, ale na přespání to stačilo.

Celý čtvrtek jsme strávili prohlídkou města. Navštívili jsme slavný Rubensův dům a jeho zahradu, podívali se k vodě na moderní MAS muzeum, ochutnali samozřejmě jahody s čokoládou a docela příjemně si užili den. Centrum Antwerp je malebné, samé „krajkované“ domy, krásné hlavní náměstí a večer jsme skončili na Hovenienstrasse, plné obchodníků s diamanty. Šli jsme s Honzou na průzkum, podrobnosti si nechám pro sebe :-).

Po snídani jsme zamířili na Loon Plage, kde nás čekal trajekt směr Dover. La Manche byl zamračený a bílé útesy v dálce nevěstily žádné pěkné počasí. Ale to by nebyla Anglie v červnu, aby se to neprotrhlo. To, co se ale málem protrhlo dříve, bylo Jirkovo auto. Kousek před Londýnem, v totální zácpě, začalo poskakovat a při jakékoliv manipulaci se spojkou to vypadalo, že zůstaneme viset na dálnici. Jirka telefonoval svému technikovi, který s tím ale na dálku moc neudělal. Dojeli jsme na odpočívadlo, dali si kafe, trochu se přeházeli v autě včetně kufrů a auto se najednou rozjelo. Zaplaťbůh. Co bychom dělali na začátku cesty bez auta, to tedy nevím. Kolem 18. hodiny jsme dorazili do Bourton-on-the-Water, jmenovitě do Elvington B&B, kde už budeme potřetí.

Slíbili jsme totiž Olze a Jirkovi dům s panenkami a báječný pokojík s háčkovanými zvířátky a obháčkovaným toaletním papírem. Majitelka, 190 cm vysoká dáma s kobylí hlavou, nás už vítala jako staré známé. Vzali jsme si s Honzou náš oblíbený růžový pokoj s okny do dvora, Oni2 ten zelený do ulice. A vyrazili jsme do Rose Tree na steak. Byl jako vždycky výborný, s křupavými hranolkami a zeleninou Takhle ho umějí jen tady. Byli jsme celkem unavení, takže jsme se jen prošli vesnicí a šli spát.

Následující den jsme se po výborné anglické snídani zastavili ještě na blízkém hřbitově a v Lower Slaughter (bez toho bychom neodjeli) a frčeli na sever, do maríny Swanley Bridge v Burlandu. V nekryté maríně na nás čekal dlouhý narrowboat se dvěma kajutami, dvěma koupelnami a pěkným salonem. Sjeli jsme nakoupit základní věci a pití a vyrazili na trasu Llangollen a zpět.

Neměla jsme předem prostudovanou mapu (opravdu!), protože jsme ji dostali až při přebírání lodi, a tak jsme se dohodli, že vlastně nikam nepospícháme, a že za těch 6 dní je cesta s otočkou uprostřed týdne akorát a nic jsme tedy neplánovali dopředu. Čekalo nás tam a zpátky kolem čtyřiceti komor. Plavba byla pohodová od začátku až do konce. Včetně počasí (prostě máme v Anglii štěstí, děkuju), takže jsme většinu cesty proseděli na přídi (nebo na zádi) v kraťasech a tričku. Oblast Llangollenu spravuje Anglo Welsh Waterways, takže jsme mohli cestou využít jejich servisní domky. Kanál je mírný, celkem široký, splavný a jsou na něm krásné kamenné mosty. Čas od času jsme zakotvili na kolíkách a šli se projít do nedalekých vesnic. Země kolem kanálu je „placatá“, ale všude kolem byly na dohled kopce a to dělalo krajinu velmi atraktivní. Nejvíc jsme se těšili na dvě stě let starý aquadukt Pontcysyllte u města Wreaxham. Je ve výšce 40 metrů nad zemí a měří 300 metrů. Je to zábavné, plout po úzké římse, kde je jen voda a koukat přitom dolů z mostu.

V půlce týdne jsme připluli do Llangollenu, městečka na řece Dee, které působí velmi uzavřeně, mezi zelenými kopci pohoří Berwyn. Kotvili jsme v centru města, což bylo výhodou, protože se začalo horšit počasí. Prošli jsme si hlavní třídu, podívali se do kostela a vyfotili si místní atrakci, projížďku lodí, kterou po kanále táhl kůň. Město není ničím zajímavé, takže jsme dokoupili nějaké potraviny a večer hráli na lodi kostky.

V úterý jsme se vydali zpátky. Několik kilometrů před aquaduktem jsme si všimli zvýšeného nárůstu osob na obou březích. Co se to děje?  V městečku vyhrávala hudba, všechna zábradlí u kanálu byla ozdobená trikolórou, všude praporky, nastoupená celá radnice…. a před vjezdem na aquadukt cedule, že je otevřený ještě půl hodiny a pak se zavře na neurčito. Byli jsme sice zvědaví, ale skejsnout se nám tam nechtělo. Vyrazili jsme, profrčeli aquadukt (no, ono to zase nejde tak rychle), zakotvili pár set metrů za ním a šli se podívat, kvůli čemu to všechno. Aháááá. Oblastí  probíhal (doslova) „olympijský oheň“, no jo, vždyť tady bude v létě olympiáda. Všichni mávali a křičeli huráááá, viváááát a nazdáááár a my zase pluli dál….

Musím říct, že na to, jak krásné fotky jsme z téhle oblasti viděli, to byl nakonec asi nejméně atraktivní kanál, který jsme v Anglii pluli. Doporučila bych ho začátečníkům, není moc náročný, ale jak říká Honza: neurazí, nenadchne.

Na zpáteční cestě jsme se před přeplutím La Manche zastavili na noc v Doveru. Bydleli jsme v centru, v malém hotýlku BLAKES OF DOVER, ww.booking.com/hotel/gb/blakes-of-dover.html. Dover byl slunečný, zvládli jsme návštěvu doverského hradu na kopci, i večeři v naší oblíbené staré hospodě v přístavu. Díky rannímu trajektu jsme cestu domů zvládli na jeden zátah a auto kupodivu vydrželo. Jirka ho dal do opravy, ale pokud vím, s tím technikem se pořád dohaduje, takže příště zase naším :-).

Kontaktujte mě