fullsizeoutput_1fe3

Tety z Moravy a Čech v Číně

Den první.

Milé děti, určitě jste zvědavé, jak jsme se my, tety z Moravy a z Čech měly v té daleké Číně… Jak začít? Představte si, že máte skoro rok předem bloknutou krásnou pětihvězdu Prime Bejing v centru Pekingu, za super cenu, po dni cestování přicházíte na recepci a je vám řečeno, že byla vaše rezervace komplet zrušena, protože jste se neubytovaly do 18.00. Je 18.20 a pokoje jsou už obsazené, prodané v minutě za čtyřnásobek ceny a hotel je totálně plný, nemaji jediný volný pokoj. WTF No.1.

Po hodině dohadování s hotelem i s Bookingem rezervujete přes Booking jediné možné volné pokoje v hotelu cca 2 km odtamtud. Taxi vás odmítají vzít, protože 2 km nepojedou, i když jim zaplatíte… WTF No.2.

Jedete jednu stanici metrem, do hotelu CityGo. Podáváte slečně na recepci potvrzení o rezervaci. Rezervace není platná, musely byste se ubytovat do 18.00. To si dělají srandu? V 9 večer si zarezervujete pokoje, do kterých máte dorazit nejpozději v 6?!? Slečna anglicky neumí, nezajímá jí, že je půl 10 večer, pokoje nedá, rezervace neplatí. WTF No.3. Totální bezmoc! Co teď?

Dvě hodiny jsem chodila sama v noci po Pekingu, hotel od hotelu, hostel od hostelu, marně, nikde postele pro osm bab neměli… Nikdo! nemluvil anglicky… Další dvě hodiny mi s hledáním, obvoláváním a obcházením pomáhal mladý Číňan Liu, který mi chtěl naprosto nezištně pomoct… Ve 2 ráno jsem zarezervovala hotýlek aspoň na následujíci noc. Spaní na “ulici” bylo nakonec prima . Terry Pratchett napsal o Číně díl Zeměplochy s názvem “Zajímavé časy”. Nám to rozhodně zajímavě začalo!

Den druhý.
S pocitem, že za všechno může Tvrdík , jsme přečkaly noc pod širákem a ráno jsme se po skvělé snídani na Luogu Alley (vyhlášená pěší zóna) přesunuly na jednu noc do hotýlku Tran ve staré části. Rychle jsem překopala program a vyrazily jsme do okolních ulic, do čtvrti hutongů. Hutongy jsou malé uličky, kde bydlí lidé “po staru”, dnes už je to skoro jako skanzen, kterým projiždějí turisti v rikšách. Čekaly jsme smrad a špínu, ale nic takového se nekonalo, asi jsme byly v lepší části…

Odpoledne jsme si daly pár hodin relaxu na pokojích, zjistily, že nás soudruzi opravdu nepustí ani na Facebook, ani na Instagram, o WhatsApp nebo Gmailu nemluvě, takže fungujeme jen my spolu, a to přes místní aplikaci WeChat. Odpoledne jsme přejely do východní části Pekingu, do moderní čtvrti SoHo. Moc pěkný to tam mají. A konečně jsme si daly pořádný dlabanec v bistru. Trochu problém je, že oni fakt nerozumí. Kluk prodává kuře, ale slovo “chicken” nezná, prodává nudle a “noodle” netuší co je… takže jsem pochopila, co myslel Tomáš tím “budete tam jak hlochoněmý”.

Večer jsme zakončily u Ptačiho vejce, jak se říká Muzeu umění a jely se konečně slušně vyspat. Cestou jsme si ješte prošly celou Luogu Alley, všude samé malé obchůdky, fresh džusy, zmrzlina, suvenýry, takže jsme stejně přitáhly až kolem 23. hod. (jak jde o shopping jakéhokoliv druhu, mění se moje tety na motorové myši ). Pravda, nebylo mi ten den moc dobře po těle, přece jen jsem cítila odpovědnost za to všechno, ale uklidnila mě Janka, která ráno při snídani svým ostravským stylem prohlásila:

“Šarino, tak jsem koukala do prográmu, tam pišeš nocleh v pětihvězdě, ti to, kurva, nějak nelicúje!”

Den třetí.
„Magic, vole!“ Ono se na velmi častou otázku „Holky, jak je možný, že …?“ nebo „Chápete to?“ ani jinak odpovědět nedá.

Tak jsme na všechno nevysvětlitelné používaly „Magic!“. Peking je plný paradoxů. Perfektně fungující metro, ale v exponovaných časech čekáte 15 minut na scener a kontrolu tašek (v každé stanici) a zabaví vám třeba antiperspirant, protože je nebezpečný. Informace z cestopisů, že jsou Číňani hluční a pořád řvou a nahlas mluví, se ukazuje jako zastaralá. V metru je totální ticho, páč všichni čumí do mobilů a hlučné jsme tak byly pouze my. Autobusy jezdí v hojném počtu, ale nevíme kam, protože je všechno jen čínsky. Pokud přejedete jednu stanici, vracíte se kilák, protože je tady všechno hrozně daleko. My jsme naopak vystoupily ráno o jednu zastávku dřív a táhly naše čemodany do hotelu „One-more-try“ Ano, vrátily jsme se do Prime Bejing. Předevčírem večer jsem totiž s managerkou hotelu domluvila, že nás od pátku do úterý nakonec ubytují (samozřejmě za mnohem vyšší cenu, ale i tak to byla nejlepší možná varianta). Tentokrát všechno klaplo, do jednoho nachystaného pokoje jsme si daly kufry a vyrazily na pozdní snídani. Kafe v bistru tady dělají tak slowly, že se ze snídaně stal skoro brzký oběd…

Prošly jsme si horní půlku nákupní třídy Wanfujing a došly až na Náměstí nebeského klidu. Tisíce lidí, davy v podchodech, prohlídky, kontroly pasů a po hodině jsme v tom vedru konečně stanuly na Tianmen square. Místo nechvalně proslulé kominustickými přehlídkami, kultem Mao Ce-Tunga a hlavně krvavým potlačením studentských demonstrací na jaře 1989. Musím přiznat, že jsem tam necítila žádnou energii, ani špatnou ani dobrou (narozdíl od WTC v NY), ale nijak pozitivně to tam teda nepůsobí. Neskutečná výheň, všude oči tajnejch, děti s vlaječkama… no, bylo dobrý to vidět, ale rychle pryč. Obešly jsme Ptačí vejce (foto ve dne) a zamířily na spodní část Wangfujing a do hotelu. A tam skončila moje průvodcovská práce.

Ozvaly se výkřiky „Holkýýýý, Viktorkááááá…“.

Vítězství v podobě obrovského showroomu Victoria Secret smazalo veškerá dosavadní protivenství. Věděla jsem, že mám do večera volno (neee, dělám si srandu). S příslibem, že bude večer dost času a mají otevřeno do 22 hodin, jsme se šly konečně ubytovat. Hotel Prime Bejing je vážně hezký, dekorovaný v čínském stylu, velké pokoje s oddělenými postelemi, prostornou koupelnou, ledničkou, plazmou, wi fi, ráno jsme měly skvělé snídaně… a konečně jsme si vybalily věci. Po delší pauze jsme vyrazily do parku Chrámu nebes.

První příznaky snídaně v podobě sedvičů s vejcem a majonézou na sebe nenechaly dlouho čekat. Občas si říkám, jestli je lepší se zaťatýma zubama hledat záchod, nebo z nudy sednout v šatech na žvejkačku… no nevím. Po vynucené pauze a dvou kilometrech podél zdi parku (v Pekingu má většina parků dva vchody a zásadně u nich nestaví žádná MHD) jsme si konečně vychutnaly kouzlo zelené trávy, malých chrámů a zlatou půlhodinku na focení. Krásnou fotku stylu Venca Chloubek má zase jen Dorka (jestli to není tím, že je prostě nejkrásnější). Před setměním a cestou na Quianmen jsme potratily Janku, která si evidentně zamilovala čekání na přechodech pro chodce a nehnula se z fleku. Posunuly jsme se autobusem pár stanic do čtvrti, která je pověstná malými restauracemi a pekingskou kachnou v plackách. Dokonce je tam nejvyhlášenější restaurace s „peking duck“ (zmínka o ní je v knížce Pán ohně do Petera Maye). Holky už byly unavené, dost složitě jsme se odtamtud dostávaly, ale slíbila jsem jim Victorku, tak ať si to užijou. Já jsem se s Renatou a Silvií statečně prodírala místním nočním trhem, ale to se prostě nedalo. Ani smažení škorpioni a kvílející zpěvačka mě nedonutili zůstat.

Pozn.: z Victorky přitáhly před 23. hodinou. Prý to v ní funguje stejně jako jinde ve světě: kalhotky zkoušet nelze, leda podprdy. Dělává se to tak, že do kabinky vezmete podprdu a tam pak zkusíte i kalhotky. Janka pak jen musela prodavačce vysvětlit, proč šla do kabinky s podprsenkou velikosti 70 A!

Den čtvrtý.
Hotelová snídaně byla výborná. Endiaron, Immodium a to třetí na předpis si nepamatuju. Podrobnosti taky popisovat nebudu. Ale pohled na kamarádku, která si otírá zpocené čelo chumlem toaletního papíru před dveřmi WC v McDonaldu s vědomím, že uvnitř to bude ještě horší než venku, ten pohled je k nezaplacení. Na ostatní je tu MasterCard .

Ale jezte tady suchý rohlíky a hořkej čaj, to prostě nejde. Taky je prima doslova utéct z metra, lítat po ulicích a hledat WC, abyste pak zjistily, že záchody jsou na každém nástupišti… A tahle situace byla o to složitější, že jsme si vyrazlily na sobotní výlet za město. Summer Palace je pro Peking něco jako Průhonice pro Prahu. Obrovský park s velkým jezerem, zahradami, s desitkami galerií a uprostřed toho všeho císařův Letní palác. I když bylo pod mrakem, bylo jak v prádelně. První hodinu jsme si užily ve Su Zhou street. To je takové “podhradí” kolem vody plné starých domků lidí, kteří císaři sloužili. Mělo to hezkou atmosféru, hlavně děti se tam fotily v kostýmech. Na konci jsme měly možnost nastoupit na loďku a nechat se převézt přes jezero na druhou stranu, což by ušetřilo asi 3 km chůze. Váhaly jsme, ale pak jsme se shodly, že pokud budeme nutně “potřebovat”, přinutíme kormidelníka zakotvit kdekoliv! Loďku jsme měly jen pro sebe, ale nebylo nám to nic platný. Po tři sta metrech nás vykopli ven a přes půl hodiny jsme čekaly na mnohem větší loď skrz celé jezero. Bylo to nakonec dobrý, ale těmhle “pastičkám” se člověk nevyhne. Číňani jsou nesmírně trpěliví, pořád všude čekají ve frontách, jak je jich tak strašně moc, nemají jinou možnost. Ale jejich národním sportem je jednoznačně předbíhání. Naprosto bez skrupulí využijou každou skulinu, každou mezeru, kdy se před tebe procpou a za nimi následuje početná rodina. Neskutečný! První dny jsme jim dávaly dokonce přednost, ale pak jsme přitvrdily a česky na ně pořvávaly, ať se necpou. I místa jsme si hlídaly ze všech stran,

Janka vždycky hlásila “Bacha, cpou se zleva, bacha, obcházej nás zprava…”.

Oni se naštěstí Janky báli. Je veliká a když si rozráží cestu, vypadá jak vikingská bojovnice (já jí teda říkala vikingská princezna, abych jednu nechytla). Janka, když si otřela pot z čela a máchla při tom rukou, zabila většinou dvě až tři čínské děti cupitajíci kolem, ale v tom počtu lidí se to ztratilo :-).

V parku paláce jsme se rozdělily, protože v těch davech bychom se nemohly v osmi držet pohromadě. Modelky se fotily, Renča s Jankou si to v klidu obešly, Silvie je celkem sólista a já lítala sem a tam, abych viděla co nejvíc. Nakonec jsem se potkala s modelkama hoďku a půl před srazem a už s nimi zůstala. A fotilo se. Jenže opačně! Většinou si fotili nás, trochu z ostychem, ale přišli si říct… počítaly jsme s tím, přece jen 3 blondýny, 2 zrzky… my tmavovlásky jsme je moc nebraly, ale třeba Libuška by mohla ihned adoptovat několik dětí. Hodinu před koncem jsme se zašily na kamenech u cesty ven z parku a jen pozorovaly lidi (dělaly módní policii), u některých modelů jsme se fakt řehtaly.

No a bylo skoro 6 a my se přesunuly omrknout, jak moc se Burešova chlouba podobá originálu. Olympijský areál je obrovský (jak jinak), má několik částí, kterým dominuje samozřejmě Ptačí hnízdo, Cube plavecký bazén a velká barevná pagoda. Ptačí hnízdo je fakt bomba, na kovové pruty dopadalo zapadající slunce a pak se celý areál pomalu rozsvěcel a v osm už to bylo jako na pouti. Janka se odměnila za statečnost hodinovou prohlídkou uvnitř hnízda, moc jsem tam chtěla taky, ale zvítězilo courání po areálu. Pořešily jsme jídlo a šly pomalu na metro, byla to taková pohoda… dokud nezavřeli vstup do metra a ty tisíce lidí mířících ven nacpali do jedinýho vlezu. Do minuty jsme byly mokré jak myši. A dostat se do metra? Zavelela jsem “Tlačíme!” a bylo. Ani nevím, kdo se šel ještě projít kolem hotelu, cesta od metra většinou končila u malého obchodu, před kterým byl dostatečný prostor na kombinaci Corona+cigáro . Ráno si můžeme přispat, v poledne nás čeká Zakázané město!

Den pátý.
Neděle je odpočinku den, každý rád vyrazí si ven. My si mohly přispat, protože jsme měly „fast“ vstupenky do Zakázaného města. Když jsme se v pátek prodíraly na Náměstí nebeského klidu a viděly ty davy hrnoucí se hlavní branou, vůbec jsme netušily, jak to pořešíme. Nakonec pomohla baba z recepce, která nám zařídila lístky na poledne (dřív to už nešlo), měla posledních 19 kusů. Ano, mohly jsem si koupit prohlídku s guidem, ale ještěže jsme to neudělaly…

Po vydatné snídani (Dorka výjimečně kus melounu a půlku vajíčka, Lucka možná nádech nad miskou s knedlíčky) jsme se shodly, že nám dělá blbě asi jejich kafe s mlíkem. Tím pádem se hodila hodinová pauza mezi snídaní a odchodem. Jenže! Holky se pořád divily, proč mám nachozeno (aplikace v iPhonu) víc než ostatní. To je jednoduchý, protože pořád něco řeším. „Šári, já nemám toto, pojď tam se mnou, Šári kde najdu toto, pojď tam se mnou… holky, kde máme Janku? (kdo se vrací, já!), Šárko, počkej na mě, já musím zpátky na pokoj… atd. atd.“ Takže ve chvíli, kdy je sraz v lobby v 9.30 je jasný, že se za 1) čeká na Silvii, za 2) někdo ještě musí čůrat a za 3) si někdo splete hotelovou kartu s kartou na metro. A tak dále, den po dni stejná klasika . Silvie tentokrát svoji samostatnost projevila dokonce svým absolutně samostatným odchodem  a krátká zastávka ve Victoria Secret s malou reklamací se protáhla taky na dýl, než bychom chtěly. Ale nakonec jsme kolem 11 dorazily před první kontroly a scenery. Pokud pojedete do Číny, noste vždycky originál pasu, mohou vás kontrolovat kdekoliv! Ihned se k nám přitočil mladík, že je průvodce, a když mu dáme každá 100 juanů, vezme nás přednostně. Prý nás čekají 4 hodiny ve frontě. Selským rozumem a s trochou risku jsme si šly dál po svých a nakonec jsme byly před půl 12 v hlavní dvoraně.

Všechno klaplo, lístky v mobilu zafungovaly a mohly jsme „vstoupit“. Teda, spíš jsme byly vtlačeny. Zakázané město je obrovský komplex na celodenní prohlídku, ale to bychom asi chcíply. Bylo vedro a pod mrakem, všechny stavby byly stejné, blbě se fotilo a díky převážně čínským nápisům jsme se nedozvěděly skoro nic. Ale jo, je fajn to vidět a být tam, bez toho by návštěva Pekingu nebyla úplná. Když to ale srovnám s tím výletem na Kokořín ….

Kolem třetí jsme vypadly ven, vzdaly vyhlídku z Jinghsan parku a šly rovnou do parku Beihai, kde je bílá dagoba a park je spíš laděný na budhistickou strunu. Opět jsme se projely lodí přes jezero a pak jsme jen koukaly na tanečníky v altáncích. Číňani celkem hodně tančí na ulicích a v parcích, večer na obchodních třídách, na náměstích, někdy je to styl tai-či, někdy Poupata. Ale evidentně si to užívají. Pak jsme se dloooouho pokoušely dostat ven (jako vždy dva vchody a MHD dva kilometry od nich) a jely jsme na hotel. Večer jsem dala tetám konečně volno! My s Renatou jsme jely znovu do čtvrti Quianmen na kachny (Renča si mááálem koupila krásnou kšiltovku), holky šly pro další podprdy do Victorky, a tak nějak jsme si daly oraz před tou pondělní cestou. Počasí hrozilo jasnou oblohou a 36 stupni.

Den šestý.
A je to tady! Kvůli tomuhle sem turisti jezdí. My samozřejmě taky. Fotku Velké čínské zdi mám na svojí Mapě pokladů už několik let (a teď ji slavnostně sundám).

Vstávaly jsme brzy ráno, abychom v 7 přejely metrem na hlavní autobusové nádraží (aspoň že ty číslice jsou tu občas arabský). Skoro hned nám jel autobus 916. Pohodlně jsme se usadily a hodina jízdy na sever utekla jak nic. Pořád jsem v aplikaci Maps.me sledovala, kudy a kam jedeme, protože název přestupní stanice v městečku Huariou jsem na netu nenašla. Skoro jsme se blížily ke konečné zastávce, když v tom přišel průvodčí, že pokud jedem na zeď, musíme vystoupit tady. Já koza pitomá. Takovej skok na špek! Samozřejmě, že to byla blbost, venku už čekal chlápek s dodávkou, a že odtud nic nejede… a tak. Kecal, jezdí tam asi 3 busy. Jojo, ale že bus tam jede 2 hodiny (to by musel jet krokem, těch 25 kiláků). Posílala jsem ho do háje, ale pak řekla „Ok, kolik?“ Že 10 RMB za každou (což je obvyklá cena, jak píše strejda Google). Neměl auto pro 8, teda on si myslel že má, ale my statný Slovanky jsme mu trochu poopravily počty. Smlouvám vždy a všude, takže 50 za minibus a ani o juan víc. Nakonec kývnul, byly jsme tam namačkané jak sardinky, ale ušetřily jsme spoustu času a bus by stál jen o trochu míň. Za půl hoďky jsme dorazily na místo. No je to teda masakr, davy lidí, autobusy, 6 pokladen každá pro něco jiného… řidič se furt motal kolem nás a radil mi, co a kde mám koupit, poslal mě do jiný fronty, tak jsem ho pak poslala taky… .

Když jsem doma vybírala, na kterou část zdi jet, měla jsem dva favority (Badaling jsem zavrhla okamžitě). Buď trochu divočejší občas neupravenou Huanghuacheng nad jezerem, nebo pak Mutyaniu s lanovkou. Po zvážení reálné situace jsme zvolily tu druhou, přece jen už nám není dvacet a v tomhle vedru… Jak se nám nakonec lanovka hodila! Jen Google a Ambruska neměli pravdu v tom, že tento úsek není tolik navštěvovaný turisty. Hahaha! Na lístky se čekalo půl hodiny ve frontě, pak se muselo na shuttle, ten nás odvezl na začátek areálu a pak jsme v tom dopoledním vedru stály hodinu a půl na cable car. Čas jsme si krátily pozorováním Číňanů, kteří se s výškou 150 cm pokoušeli dostat přes nás. Měli štěstí, že Janka, oslabená střevní chřipkou, nebyla v obvyklé kondici a vždycky jen zařvala: „Bacha, berou nás zleva!“ Občas se jim pokusila moravsky vysvětlit, že „Slušny člověk nepředbíha a co se sem tak cpéte…“, ale jinak slabota . V půl 12 jsme vystoupily z lanovky s plánem udělat pár fotek, dokud ještě žijeme. Pak jsme se rozdělily, každá máme jiné tempo a míru zvědavosti (já teda i chuti zase si hrábnout na dno). S Renčou a Jankou jsme nakonec zdolaly 8 strážních věží (a to samé zpět), já si jako bonus navíc prubla nejstrmější a nejdelší úsek oblasti. Schody, kde se dalo stoupat jen po jednom, jsem s vyplazeným jazykem zdolala přesně ve 13.00. Když jsme zvedla hlavu, stál naproti mě Číňaň s dotazem „Cold beer?“ Říkala jsem si, co bych dělala, kdyby se mi udělalo zle, nebo si zlomila nohu nebo cokoliv, tak jsem se držela jedněch Francouzů, kteří se se mnou fotili na jedné z věží. Kolem 14. jsme se všechny baby potkaly ve frontě na lanovku zpátky. Máme krásné fotky, byly jsme na Velké zdi, hurá do hotelu.

Odmítly jsme všechny návrhy taxikářů a za 5 minut chytly bus do města, a pak hned ten další až do Pekingu. Ten byl teda otřesnej, během 5ti minut jsem v něm chytla svrab, blechy a neštovice, takže jsem se obsypala pupencema a štípancema. Ještě lepra a jsem komplet (tímto děkuji přípravku Fenistil za záchranu života). Kolem páté už jsme byly v hotelu a daly si zaslouženou sprchu a nohy nahoru. Teda já ne. Měla jsem tajný úkol. A díky němu na mě zavolali dokonce tajnou policii. Totiž: mám kamaráda, Jarda Vavřina, který v ČR šéfuje Harley Davidson. A když jedu hodně daleko, vozím mu trička H-D. Našla jsem si, že jedinej čínskej showroom H-D je v Pekingu a kousek od našeho hotelu. Tak jsem se tam před večeří vydala. Obchodní centrum Oriental Pearl Mall. Seznam firem, nic., Logo, nic. Ptala jsem se v BMW, v Hyundai, v krámech s hadrama, nic. Nikdo nevěděl, nikdo mému „motorcycle, harley, vrrm vrrm“ nerozuměl. Až na recepci Mallu jsem narazila na anglicky mluvící děvče. Sdělila mi, že „showroom is gone“. Na moje dotazy, zda se přestěhovali, nebo proč tam už nejsou, odpověděla jediným telefonátem. Přišel soudruh, který se mi legitimoval, byl velmi strohý, s kominusticky přezíravým pohledem a lámanou angličtinou se zeptal, proč to jako chci vědět. A proč se tak vyptávám. A co jsem zač. Na nic jsem nečekala, řekla jsem „sie sie“ (děkuju) a mazala pryč (ještě aby mě vyslýchali kvůli triku).

Do hotelu už jsem nestíhala, potkala jsem se s tetam v blízkém obchoďáku, kam jsme šly na poslední pekingskou večeři. Zprvu velmi podivná (rozuměj jejich normální) restaurace (všechno čínsky na iPadu, ale číšník trpělivě vysvětloval) se ukázala jako dobrá volba.

Jen z nás musejí být všude totálně hotoví, když se kdekoliv dohadujeme stylem: „Děckááá, kolik těch nudlí? (Dorka: ale oni nemají ty smažené, že?) Holkýýý, kdo chcete colu? Já nechcu. Já taky nechci. Holkýýý, co je to tady to steamed? Já ani nemám hlad. Takže budou dva bífy, ne, tři, ne, dva, ty chceš jen bíf nebo i tu bíf polívku? Tak tři bífy a dvakrát soup a dvě coly, ne, tak tři coly. Já chci zelenej čaj. Máte zelenej čaj? Tady nemají zelenej čaj? A co je toto? To je pivo, ne? To není pivo, to je čaj. Tak jeden čaj. A pivo máte?“ Atd. atd. Já je prostě miluju ❤️ (když je miluješ, není co řešit).

Den sedmý.
Přicházíme na recepci luxusního šanghajského hotelu Metropolo Classiq, podávám recepční vytištěnou rezervaci, půlka tet jde hulit, půlka na záchod. Recepční kouká na konfirmaci, povídá něco kolegyni, něco si šeptají, kroutí hlavou a o mě se poukoušejí mdloby. Přichází recepční a šišlavou angličtinou opatrně a nesměle povídá: „Sorry, this no my hotel“.

Néééé, potřetí už nééééé !!!
Ale vezmu to od začátku… úterní ráno jsme se pomalu a v klidu přesunuly na jižní vlakové nádraží v Pekingu. Jedeme totiž rychlovlakem! Silvie statečně táhla svoji Štěknu (Štěkna = kufr na provázku, protože na něj hned první den příjezdu spadl v metru Číňan a zlomil mu rukojeť). Cesta byla jednoduchá, o to složitější bylo nádraží. Měla jsem jen dva čárové kódy v mobilu a nic víc. No, uvidíme. Nikdo neporadil a na můj dotaz „train, speed train to Sanghaj“ jen vrtěli hlavou. Můj pokus o zvukovou podporu typu „train, šššš, hůůůů,“ byl zbytečný, jejich vysokorychlostní vlaky žádné ššš nedělají. Tak jinak. Zkusím jednu přepážku. Jo! Jakmile jsem slyšela od úřednice „passport“, běžela jsem je vybrat od holek. Máme jízdenky a můžeme do McCafé na snídani. Scenerová kontrola dopadla dobře, jen Renča přišla o svůj žabikuch na ovoce. Nože do vlaku nesmějí…

Plácly jsme se přes kapsu a já zařídila první třídu toho nejrychlejšího možného vlaku na trase Peking – Šanghaj. A byla to paráda. Obrovské polohovací sedačky, stolečky, obsluha, klimoška a rychlost 350 km v hodině. Super zážitek a za 4 a půl hodiny jsme byly v Šanghaji. Další mega nádraží, další davy lidí a další desítky automatů obsypaných hrozny lístkůchtivých cestujících. Po půlhodině hledání automatu na travel karty jsem to vzdala a koupila jednorázovou jízdenku. Nikde! živý člověk, jen „machine“. Za 30 minut jsme už vystupovaly na stanici Nanjing East. Do hotelu to bylo asi 300 metrů, nic dramatického. Dveře nám otevřel portýr, nádherná recepce byla v prvním patře a tam už pokračuje náš příběh z úvodu…

Střídavě mě polívalo horko a mrtvolnej chlad zároveň. Jak jako tohle není náš hotel? Čí by byl? Naštěstí se to za chvíli vysvětlilo. Řetězec Metropolo Classiq má v Šanghaji několik hotelů a ty jsou zmateně značené jak v Google mapách, tak na Bookingu (ano, i to je možné). Takže název hotelu dobrý, adresa jinde. Tak to neva, popošly jsem tři ulice a octly se v nádherném art deco hotelu s krásnou recepcí a momentáně probíhající happy hours s kávou, malými zákusky a pitím. Holky se tam nahrnuly, já šla raději zkontrolovat pokoje. Byla to paráda a mně se hóóódně ulevilo. Do šesti jsme seděly v lobby, pak vybalily čemodany a kolem sedmé se vydaly na největší tahák Šanghaje, na promenádu Bund. Bože!

Myslela jsem, že nejhezčí promenáda u vody (kromě Prahy) je v Hong Kongu, ale teď teda fakt nevím. Je to ú-žas-ný! V sedm se rozsvítila Orient Pearl televizní věž, pak Šanghaj tower, „otvírák“, Ťin Mao a pak už svítilo celé nábřeží. Levý břeh je ovlivněný koloniální anglickou architekturou, pravý břeh je plný mrakodrapů. Večer jsme zakončily v malém bistru vedle hotelu. Beef nudle a maso s rýží, jak jinak. Spaly jsme jak zabité a první dojmy z Šanghaje předčily naše očekávání. A Janka mě pochválila! Za vyhřívaný prkýnko na záchodě a nejen to. „Šarinko, ono to i sprchúje! Na několik způsobů a fouká mi to na …. to je bomba!“ Ještě měla dodat „Já su tak šťástné!“

Den osmý.
Představte si sedm ženských na přechodu pro chodce. Řadíme se do řady za sebe, já jdu první a počítám „raz, dva, raz, dva, raz, dva ..”. Chodci jdoucí proti nám si nás fotí a nemizí z přechodu. „Jdětě, sakra. Nevšímejte si nás, bože, tak jděte už konečně…“. Místní to nechápou, zvlášť, když se akce opakuje několikrát sem a tam. Protože ….

„Holkýýýý, musíme si udělat společné fotkýýýý. A ještě dokud nebudem zpocenýýýý. A se mnou na samospooooušť.“

Čeká nás celý den v moderní čtvti Lujiazui. Vystoupily jsme jen dvě stanice metrem od našeho hotelu a ocitly se v jiném světě. Ne, že by nás ohromily vysoké budovy, to přece jen už známe z HK, NY a SAE, ale druhý nejvyšší barák na světě (po Burj Khalífě) přece jen poněkud vyčnívá nad normálem. „Tak se vyfotíme jako Beatleeees!“ „Jóóó‘, to bude dobrýýýý“. Z deseti pokusů vyšel jeden, i když na tom nejlepším snímku chyběla Libuška a nenechala se přemluvit, že jako ten den zaspala

Slunce už pálilo, tak jsme se chvíli schovaly na ferry a přepluly na druhou stranu řeky, na Bund. Když jde o fotky, jsme schopné neskutečných obětí. Dvě hodiny! jsme se procházely po promenádě a pózovaly. Cíl č. 1 – úvodka (jako titulka na Fcbk, např.), cíl č.2 – společná s Dorkou, cíl č. 3 – skákací bez Dorky. Jakoby nestačilo, že kamkoliv přijdeme, vzbuzujeme pozornost. Naše skupina se přirozeně rozdělila na „modelky“ a „blbky“. Neznalec to nepostřehne, ale když Dorka zavolá „Fotííím“, tak: Lucka okamžitě zaujme pózu, Libuška vymyslí veselou figuru, Silvie vypne hrudník, Míša si upraví vlasy, já začnu házet ksichty nebo koukám do dálky, Renata nahodí úsměv a Janka se skryje dozadu s kamenným obličejem. Neplatí to vždycky, ale pár důkazů bych vyhrabala . Tak jsme si tak couraly tím popoledním vedrem a došly až na konec celého toho dlouhého nábřeží, odkud Lujiazui vypadalo zase úplně jinak. Přejely jsme dalším trajektem a já tušila, že pokud se neochladíme a něco nesníme, bude zle (měla jsem v plánu jeden park a tam by mi už nedošly).

V blízkém Mallu jsem naštěstí objevila sushi koutek, takže bylo jasno, co a kde ochutnáme, a bylo to moc dobrý. Pak jsme pokračovaly směr Lujiazui central green space, dokud Dorka neuviděla další „vhodný“ přechod. Bez komentáře, tentokrát… . V parku bylo nádherně, máme odtamtud asi nejhezčí fotky. V pozdním odpoledni jsme se konečně shodly na návštěvě jedné z věží. Rozhodovaly jsme se mezi Shanghai tower a SWFC tower přezdívané „otvírák“. Otvírák zvítězil, takže jsme kolem 17. hod vyjely do výšky 450 metrů a snažily se v pauzách něco vyfotit (v čase mimo pauzy si totiž fotili nás). Nejvyšší patro „otvíráku“ má prosklené dno, škoda jen, že skrz něj není líp vidět. Kolem oken už poposedávaly hloučky lidí a bylo evidentní, že tam budou sedět až do 20 hodin, kdy už je tma a celé město svítí. Tak jsme to zabalily a v nádherném počasí se loudaly a fotily a kouřily a fotily… a u hotelu si daly rozchod. Šla jsem si projít místní dvorky a postranní ulice a bylo to úžasný, jen na mě policajti koukali trochu nedůvěřivě, protože turisti do dvorků většinou nelezou. Nakonec jsem prošla i půlku východní Nanjing road, dala si masový špíz a ananasový fresh a šla na kutě.

No co myslíte, že jsem viděla při příchodu k hotelu? Tety z Moravy seděly celou tu dobu na schodech, hulily a pily pivo. Bože! Jaké to bude, až se zítra ráno probudím?

Den devátý.
Necejtím nohy, bolí mě záda, mám 4 kila navíc a od půl čtvrtý nespím… co se to sakra děje?

Už vím: mně je dneska PADESÁT! A první dárek dostávám hned po probuzení od Renaty, můžu jít dřív do sprchy .

Hotelovou snídani jsem oproti ostatním dnům obohatila o vepřový plátek, čínské nudle a závitek. Už je mi to jedno, tady jsou záchody všude… „Děkujeme, že ses vylíhláááá“, vítají mě holky na schodech hotelu. Tenhle slavnostní den strávíme činností, kterou tety milují nadevše, a to shoppingem. V Šanghaji existují stovky různých obchodních center, ale jedno je vyhlášené. V přizemí OC ve stanici Science and Technology muzeum je něco jako Ladies market v Hong Kongu. Boty, tašky, kufry, trička, brýle, mobily, audio, video… na co si vzpomenete. Kvalita mizerná, ceny smluvní, což znamená, že pokud máte nervy trvat na třetině původní (samozřejmě vyšponované) ceny, budou obě strany spokojené. Čtyři hodiny čistého času mezi stovkami stánků. Co jsem koupila neprozradím, protože mám většinu jako dárky. Radost jsem si udělala kufrem velkým (ten z Hong Kongu se se mnou po sedmi letech rozloučil) a malým příručním, kterej je sice luxusní, ale tak těžkej, že mi asi jako cabin luggage bude na houby. Ale je krááásnej. Jak tohle zase povezeme domů, když máme jen 20 kilo …? Jediný štěstí, že všem došly prachy .

Odpoledne bylo volnější, dotáhly jsme ty naše nákupy do hotelu a užily si zase happy hours s dobrotami a kafem (jen se ti číšníci pořád tak divně koukaj, stejně jsou to všechno tajný, agenti a tak, zvlášť v takovýmhle hotelu). Janka se tak vysílila nakupováním, že večer vzdala a Silvie šla na rande s nějakou viceprezidentkou spřátelené firmy, a i když vyhrožovala, že je v deset na pokoji, přitáhla v jednu v noci z místního jazz clubu. Klasika… I z tohohle důvodu jsem přesunula oslavu svých narozenin na sobotu, protože jsem chtěla holky původně pozvat na projížďku lodí s večeří (neexistuje) nebo na afternoon tea v House of Roosevelt (jen v odpoledním pařáku). Takže jsme si užily nádhernou, hodinovou plavbu po řece sice jen v šesti, ale v rozzářeném městě. Dárek jsem dostala na promenádě, než jsme se nalodily. Knížku s fotkama z našich cest a peníze na jeden ze zážitků expedice Nový Zéland 2020.

Byla jsem dojatá, jasně že jo a plavbu jsem si skvěle užila. Po ní jsme ještě pocouraly jen spolu s Renatou a skončily v úžasné jídelně s umělohmotnými miskami a bordelem pod stoly a já si konečně dala krevetové knedlíčky . Na pokoji jsme si ťukly na moje zdraví zeleným čajem a … a můj narozeninový den skončil. Ale mám přenádhernej a asi úplně zbytečnej kufr !!!

Den desátý.

„Šariků, je tu někde Victorka?“ 
„Je, ale už nemáme prachy!“
„Ale tam berú aj karty, a ty máme nabité….“
„Je tady Victorka, ale je odsud daleko“.
„A nemohly bysme …….?“
„Nemohly. Ale vezmu vás do největšího Starbucksu na světě!“
„Jóóóó „.

Po vydatné hotelové snídani (jak jinak), jsme se tentokrát vydaly na „západ“. Jely jsme asi pět stanic metrem do areálu Jing’an Temple. Je to jedna z mála původních staveb dochovaných v centru Šanghaje. Krásný klášter o třech patrech, který se nesměle schovával mezi mrakodrapy, ještě dnes obývají mniši (zrovna tam měli nějaký pohřeb). Věřící si u okýnka koupí odpustky v podobě plíšků a házejí je do „sloupu“ na nádvoří, kde hoří oheň. Po hodině klidu v rušném městě jsme se přesunuly jen přes ulici do dalšího místa, které slibovalo ticho a nakonec jsme tam zůstaly opravdu dlouho, protože se v Jing´an sculpture parku tančilo. Ale JAK se tančilo! Na pomalou hudbu, stylem taj-chi, mohly jsme na nich oči nechat. V tomhle parku byla ještě jedna krása veliká, jezírko s Viktorií královskou a mlhou a tam se to fotilo! Skákací, společné, se samospouští… konečně! mi někdo vysvětlil, že i když sotva zvednu zadek na oběžnou dráhu, sekvence foťáku si s tím poradí a já budu opravdu ve vzduchu. „Magic, vole!“ 

Slíbila jsem jim ten Starbucks, takže jsme v pozdně obědovém čase zdolaly kus moderní tepny Šanghaje, Nanjing West, a musím říct, že teda i mně spadla brada. Čekala jsem velkou kavárnu, ale tohle? Barák jako menší hala, dvě patra, stovky stolků, malé bary, velké bary, čísnice chodily mezi lidmi a braly objednávky rovnou do iPadů, platby to samé, všude to vonělo, obrovský mlýnek mlel kila zrnek, vypadalo to tam jak v malé továrně. No a protože braly i karty … nedejte si kafe a dortík v The largest Starbucks on the world… takže holky, sedáméééé . Po vydatném obědě v ceně luxusní večeře jsme si prošly zbytek Nanjing road až k hotelu. A protože bylo všude co k vidění, daly jsme si rozchod a šly, kam nás srdce, chutě a foťáky táhly. Šla jsem se ještě rozloučit na večerní promenádu a pak už nás čekala poslední pořádná večeře. Takže kam, tety? Tam, co jsme byly s Renatou včera, protože tam to bylo hustý. A taky jo. Obsluha našla točící stůl pro osm tím, že od něj vyhodila pět v tu chvíli už baštících lidí a my začaly vybírat (ale to už znáte z minula). Moc jsme si pochutnaly, byl tam neskutečněj bordel a hluk, ale vzniko krátké video na méme Facebooki, které jsem tam prostě musela nasdílet. I s rizikem, že mě aktérky umluví, abych ho smazala a já je neposlechnu . Na obhajobu Dorky podotýkám, že nudle byly opravdu dlouhé a bez nožů je prostě nerozpůlíš a na obhajobu Janky podotýkám, že ty kousky se fakt blbě nabíraj, kurva!

Den jedenáctý.
Nejfrekventovanějším předmětem dnešního rána byla Lucky příruční váha. Ta mi sdělila smutnou skutečnost, že můj fešnej přiručák váží sám o sobě 4,5 kila, tak to si dám do něj tak troje spoďáry a polštářek…

Užily jsme si poslední báječnou snídani, nechaly kufry pod volejbalovou sítí na recepci… a Šanghaj se s námi začala loučit pláčem. Mířily jsme do Old Townu, kde jsme si chtěly prohlédnout slavnou zahradu Yu Garden. Naivně jsem si myslela, že tety už nemají vůbec žádné peníze. Omyl! “Děcka, tak si cestou koupíme nějaké deštníky”. Z nákupu deštníků se stala hodinová pauza v domě ala Holešovická tržnice a pomalý posun směr zahrada zpestřovaly občasné výkřiky typu “Ještě tu masku”, “Holky já furt nemám žádný vějíř”, “Našla jsem stovku!”, “Budem dnes ještě něco jíst?” apod. Konečně jsme v drobném dešti dorazily na Yuyuan Old street. Kousek od ní jsem koupila vstupenky do zahrady a domluvila s holkama, že sraz bude před 16 v hotelu. Poznávací znamení řeka, věžák s korunou a pak už musejí trefit. Škoda, že pršelo, zahrada byla krásná, ale fotky jsou mizerný. Jediná! jsem tam chodila v pláštěnce, koukali na mě jak na exota a konečně si mě taky fotili

Ve čtyři jsme z hotelu vyrazily slavit. Na recepci mi hned druhý den poradili vyhlášenou restauraci s mnoha oceněními, kde jsem zarezervovala ten největší kulatý stůl, poděkovala jsem tam tetám za báječné dárky a jejich super společnost a “Dejte si každá, na co máte chuť a šérneme si to na kulaťáku”. Chlapec, co nás obsluhoval, přinesl pití. Pak dlouho nic. Pak na stůl postavil asi pětilitrovou mísu s masem a zeleninou a odešel. Zůstaly jsme jak opařené. Co to může být…? Nějaký předkrm pro všechny? Nebo omáčka k „něčemu“? Ptám se: “Kdo to objednal?” Nic. Po chvilce Janka: “To vypada jako to móje”. “A co to je?” “Má to být hovězí. Ale tady na tom obrázku je to malé…. ježiš to stojí péněz!” Peníze jsou fuk, ale proč toho je tolik? Začínáme rozvíjet teorie, jako že nám nerozuměl a objednal to 8x a dali nám to dohromady, nebo že je to omyl, nebo to patří na jiný stůl… No co, tak to holt dojdu zjistit: “Excuse me, what is this?” Číšník ukazuje Jančin obrázek. “And for how much persons is it?” Číšník vztyčuje ukazovák. “Only for one ?” Číšník kýve. “Not for an army?” Číšník se zubí a odchází, vedle u stolu baštící Holáni z nás mají srandu. Postupně nám nanosili všechny dobroty, kuřecí kung po, sladkokyselé hovězí, houby, nudle, rýže, vepřové na medu… Lucka dobrovolně vyloupala všechny krevety a my se konečně totálně přežraly!

Ale ještě nás čekala cesta na letiště. Nabídla jsem Sylvii svůj starý kufr na převoz, ale její Štěkna byla jen zraněná, jinak úplně nová, takže si zaslouží restart. S dvacetikilovými čemodany jsme zvládly všechny scenery i turnikety a byly zvědavé na MAGLEV. Když jsem v metru zjišťovala, na které stanici se na něj přestupuje, kroutili hlavou, proč že nejedeme metrem až na letiště (když jsme na přímé lince). Že je Maglev moc drahý. No to my víme, že je drahý, ale chceme v tom jet, když to u nás nemáme :-). Levitující magnetická jednokolejka ujela 15 km za 6 minut. Na letišti jsme utratily opravdu poslední kačky a o půlnoci vzlétly směr Dubaj, směr fungujíci sociální sítě…

 

 

 

 

 

Kontaktujte mě