fullsizeoutput_2cda

Srí Lankou s řidičem i bez

“I am brave”, odmítám nabídku vyměnit omáčku z červeného kari a čili za omáčku ze zeleného kari a …. a pomalu umírám :-).  Ale popořadě: po ranním bazénu a místní snídani jsme vyrazili z Negomba směr Anuradhapura, nejsevernější místo naší okružky. A vyrazili jsme s Erandou, řidičem, který si nás po snídani vyzvedl v našem hotelu. Po dlouhém letu Praha – Londýn – Colombo, jsem chtěla jediné. Ubytovat se v hezké vilce s bazénem, ve velkém, hezky zařízeném pokoji, odpočívat, koupat se, něco sníst a aklimatizovat ten 30ti stupňový rozdíl. A proč ten „přepych“ osobního řidiče? Protože mi to všichni radili a já si poradit nechám. I když si všude vystačíme sami, půjčujeme si běžně auta a zvládáme místní dopravu, na Srí Lance to tak jednoduché není. A první dny jsem si v duchu děkovala, že jsem si našla Erandu. Milého mládence s obrovskou šestimístnou Toyotou, takže jsme měli super pohodlí. Jako řidič i průvodce byl úžasný, nevnucoval se, byl velmi ochotný a moje vtípky a kecy kvitoval se slabým úsměvem (než si na ně zvykl).

Cestou jsme se samozřejmě museli na pár hodin zastavit u slonů v Pinnawale, páč jich má Honza za celej rok málo :-). Je to roztomilý, to jejich koupání. Byli jsme i v místní papírně, kde dělají mraky věcí, nejen ruční papír (obaly, diáře, tašky atd.). A po dalších skoro čtyřech hodinách jsme dorazili do Anuradhapury, do malé vilky na konci města, u rýžových polí, s moc milým majitelem, tisícovkou nachystaných komárů a desítkou psů, co se rvou každých pět minut a strašně štěkaj. To se to bude spát. A před tím ulehnutím byla právě ta první a naprosto skvělá večeře v podniku Mango Mango, kde jsou levní, skvělí, milí a pokud přežijete to červené kari, tak i bohatší o útratu hostů.

Trasu a ubytování tady popisovat nebudu, zabralo by to moře času a stejně si každý chystá Srí Lanku sám (nebo mu ji můžu připravit individuálně, včetně zajištění řidiče). Takže jen v základu. Jeli jsme na tři týdny. Auto s řidičem jsme měli na 12 dní a zbylý týden se pak na jihu dopravovali sami z místa na místo. Měli jsme jen dva příruční kufry, každý cca 12 kilo a malou tašku. Bydleli jsme  na 13ti místech, na 5ti z nich jsme strávili 2 noci. Celkově nás celý pobyt se vším všudy vyšel na 37.000,- Kč za osobu. Průměrná cena našeho ubytování se snídaní byla 800,- Kč. Všechno rezervované přes Booking. Nejnižší hodnocení bylo 8,8, nejvyšší 9,7. Nejlevnější ubytování stálo 11 usd v Tangalle, z něho jsme po první noci utekli a byl to jeden jediný „přešplap“ na celé cestě. Nejdražší bylo v Beruwale ve čtyřhvězdičkovém hotelu.  S polopenzí jsme zaplaili 140 usd. Dá se bydlet hodně levně, ale většinou se jedná o malé pokoje bez klimatizace.  Dá se bydlet kvalitně za rozumné peníze (jako my) a dá se bydlet draze v luxusu, ale s horšímu službami. Všude se staví nové velké hotelové komplexy, to jsem zvědavá, kde vezmou školený personál…

Jídla je na Srí Lnce dost a dost. Jejich rčení „snídej jako král, obědvej jako mnich a večeř jako žebrák“ jsme moc nechápali anebo se mají žebráci skvěle :-). Především na severu byly snídaně tak bohaté, že nám bylo trapné to nechávat, ale to se vážně nedalo. Sladké placky, palačinky, muffiny, vaječné omelety (volská oka nedělají), rýžové placky, vždycky něco s kari omáčkou, rýžové nudle, kafe moc neumějí, zato ovoce plné palíře  a vždycky nějaký fresh. Obědy jsme řešili cestou většinou v restauraci nebo buffetu, což je oblíbený způsob u mnoha turistů. Paušální částka 800 – 1000 rupií a sněz co sníš. Kvalita je však velmi rozdílná a je dobré jít na doporučení. No a večeře jsme si často nechávali připravit od domácích. Rádi si vydělají něco navíc, nemusíte chodit po okolí a hledat, no a cena je velmi příznivá, většinou jsme platili kolem 600, 700 rupií za jednoho (cca 100,- Kč) za cca 5 chodů s pitím, ovocem, zmrzlinou.

Hodně lidí jezdí na Srí Lanku za relaxem u moře a koupáním. No já nevím, mě moře nijak zvlášť nenadchlo. Mautritius, Seychely nebo Maledivy fakt nečekejte. Často byly tak velké vlny, že se koupat ani nedalo. Chce to vybírat si malé pláže chráněné hrází nebo hodně uzavřené. Nám se nejvíce líbily ty na západ od Tangalle a pak mezi Matarou a Unawatunou. Jen poznámka: pokud někde uvidíte tzv Silent Beach, buďte si jistí, že jsou na ní všichni, snaží se surfovat a pijí předražené koktejly. Na většině míst nechtějí žádné poplatky za půjčené lehátko a slunečník, možná i proto, že jsou lehátka v dost bídných stavech. Když jsme pobývali u Unawatuny, měli jsme domek na pláži a kus pláže jen pro nás, se dvěma lehátky. Na jednom chyběla podložka, tak mi majitel přinesl náhradní a smál se, že při přílivu mu ty podložky odnáší moře. Tak jsem si říkala, proč nemají podložky se šňůrkama, které přivážou k lehátku. Ale oni jsou „matláci“, věřím, že je to ani nenapadlo. A jak jsme tak měli ty svoje ručníky na těch lehátkách a u nich pantofle, přišel mladý Rus se svojí slečnou, dali na naše lehátka svoje batohy a začali se tam převlíkat. Tak jsem mu řekla, že je to privátní místo u soukromého domu, co to jako zkouší… no strašně se divil, že to tam někomu patří (prostě jsou pořád stejní, i mladá generace). Pokud bych volila příště pobyt na Srí Lance jen kvůli moři, asi bych si vybrala dvě tři lokality a ty po pár dnech prostřídala.

Náš řidič Eranda nám často vyprávěl o dějinách budhismu, o smyslu a podstatě tohoto učení, a i když z toho mám hlavu zamotanou ještě teď (Théraváda, Mahájána, Vadžrajána), těch 5 havních zásad je jasných. A vůbec se nedivím, že lidé ze „zkaženého“ Západu tíhnou k budhismu, protože to učení je vlastně velmi jednoduché. Jako první je, že nezabiješ ani neublížíš čemukoliv živému. Taky proto, že v čemkoliv živém se může skrývat příští Budha. Proto jsem zabíjela komáry tajně, aby mě nikdo neviděl. Jinak Budha (myšleno tím Gautama Budha) je na Srí Lance všude. Vlastně i fyzicky, protože jeho ostatky byly rozděleny a jako relikvie jsou uchovávané ve „stupách“, jak nám ukázal na mnoha místech Eranda. Stupy jsou takové velké cihlové stavby s věžičkou nahoře, kde se v posvátné místnosti ty relikvie uchovávají. Menší stupy, většinou bílé, jsou v každé vsi a v každém městě, často i u cest a fungují asi jako u nás místní kostely. Zkraje jsem si pletla stupu a dagobu, ale teď už vím, že stupy mají věžičky a dagoba je jen „kopec“ bez ničeho.

Nejvíce památek je v severní centrální části, ve městech Anuradhapura, Dambula, Sigiriya a Polonaruwa. Je to i proto, že to jsou královská města. Ta byla založena vždycky, když král utíkal dál do vnitrozemí před útoky nájezdníků z Indie. Hodně turistů sever vynechává, protože je to z ruky, ale nám se tam asi líbilo nejvíc. Je tam jednoznačně větší pořádek a čisto než na jihu. Lidi jsou tam vstřícnější, milejší a je tam jednoznačně levněji (teda až na ty vstupy).

Jestli máte rádi slony, máte spousty možností, protože na Srí Lance je několik přírodních rezervací, kde je můžete pozorovat. Velká stáda o desítkách kusech uvidíte u Polonaruwy, všehochuť zvířat můžete vidět v Udawalawe parku a pokud by vám stačilo jen pozorovat slony při koupáná v řece, zastavte se nedaleko Kandy v Pinawale, kde je slonní sirotčinec. Jen se neděste výše vstupeného, je 3000 rupií (asi 400,- Kč).

Kdybych neměla špunty do uší, asi bych se moc nevyspala. Zvířata (a hlavně ta hlučná) jsou volně po celé zemi. Smečky potulujících se psů, pávi, krávy a všechno to v noci štěká, skřehotá a bučí. Četla jsem v několika cestopisech, že psi, kteří nikomu nepatří a pobíhají volně, jsou nemocní chudáci a spousta jich je mrtvá u silnic. No, nevím, kdo byl jak pozorný a pak tohle naspal, ale my jsme viděli stovky a stovky psů. Z neustáleho pohybu jsou dobře stavění, svalnatí, místní jim dávají poměrně dost žrát, viděli jsme snad jen tři pokousané psy (asi ze souboje) a mrtvého ani jednoho. A u silnic jich opravdu leží mraky. Ale nejsou mrtví, vyhřívají se na teplém asfaltu :-).

Čajové plantáže a pole se zeleninou jsou hlavně ve vnitrozemí. A protože jsou nutná nová a nová pole, vypalují místní zarostlé stráně a zúrodňují je. Což je chválihodné, ale všude po celý den hoří ohně, kouří do vysoké výšky a pěkně smrdí. Na hodně místech se také pěstuje rýže. Zajímavé je, že dříve byla Srí Lanka jedním z nejvějtších světových vývozců, ale v posledních letech musejí sami rýži dovážet, protože jim nestačí. Je jiná, než je ta u nás, malá, ale moc dobrá. A na to, jak těžce se získává, je strašně levná.

Suma sumárum, ty tři týdny byly opravdu bohaté. Na severu jsme si užili památky a historii, ve středu země čajové plantáže a největší koncentraci Evropanů v Chilli baru v Elle a na jihu jsme aspoň trochu odpočívali u moře. Ideální poznávací dovolená v lednu, když je v u nás zima. Ale myslím, že na Srí Lanku se dá jezdit celoročně, jen je důležité vědět, kvůli čemu tam poletíte…

 

Kontaktujte mě