6 Španělské schody

Padesátka ve čtyřicítkách a ještě na kole

Ne, nemluvím o horečce :-). To první je narážka na moje srpnové narozeniny, to druhé jsou teploty, které mě provázely od rána do večera. Před pár lety jsem si řekla, že aspoň jeden týden v roce strávím úplně sama „někde“. A je jedno kde, jestli v Čechách na půjčené chatě, u moře nebo v cizině ve městě. To bych to ale nemohla být já, něco tak poklidného jako je chata nebo moře si moc neumím představit. A taky chci mít aktuální informace pro svoje klienty. Takže rok 2017 byla sólo Paříž a 2018 sólo Řím. Vybrala jsem si první týden v srpnu, Italové mají prázdniny a nebude tak narváno… no to jsem si dala :-). Narváno nebylo Italama, ale Němcema a dalšíma puberťákama. V týdnu mého pobytu bylo v Římě přes 60 000 ministrantů, kteří se nechali vysvětit, navštívili Papeže a procházeli v menších či větších průvodech městem. Nebylo kde si sednout, na zmrzlinu se stály půlhodinové fronty, Španělské schody se ani nedaly vyfotit… ještěže jsem nechtěla do žádných muzeí a na atrakce, to bych si zoufala. Chtěla jsem si jen tak chodit městem a užít si pár věcí, které jsem si dlužila z minulých pobytů.

Jako například cestu po Via Appia Antica. Tahle nejdůležitější silnice římské říše začínala za římskými hradbami branou San Sebastiano a původně končila po 200 kilometrech v Kampánii. Dokonce byla prodloužena až do Brindisi, ale v 6. století n.l. začala chátrat a přestala se využívat. Je to ale skvost, kolem téhle cesty jsou stovky let staré lázně, hrobky, katakomby, poutní místa, ale i vily bohatých Italů, kteří nechtějí bydlet ve městě.  A ani se nedivím, tady to spíš připomíná Toskánsko. Pro mě byla Via Appia taková „paní Colombová“, pětkrát jsem se na ni vypravila a ani jednou to nevyšlo. Autobus z centra buď nejel, a já to po hodině vzdala, nebo mě místní posílali od čerta k ďáblu. Ale technika pokročila a on-line apka v mém mobilu dávala najději, že tentokrát to vyjde. A taky že ano. Autobus č. 218 opravdu od obchoďáku pod San Giovanni in Laterano jel. Popojela jsem pár stanic a vystoupila na Ardeatina/Fosse Ardeatine. Prošla jsem alejí až ke katakombám Sant Calisto (dovnitř jsem nešla, bylo ještě zavřeno) a vydala se doprava, po Via Appia k záchytnému bodu – hrobce Cecilia Metella. Začalo být horko. Podle mapy jsem věděla, že cesta vede skoro až k letišti Ciampino. Ale je to daleko. Když jsem došla na rozcestí s Via Cecilia Metella ke kavárně Appia Antica cafe, zajásala jsem. Půjčujou tu kola! 5 euro za 2 hodiny. Kluk mi půjčil mapu, ukázal, kam až se dá jet a kam už ne, vzal si občanku jako zálohu a mohla jsem vyrazit. No, vyrazit…. Takovou plečku jsme měla naposledy na základce, jmenovalo se to skládačka (zn. Eska) a výlet 5 km za Boleslav byl trestem. Via Appia je dlážděná buď obrovskými hladkými kameny nebo menší dlažbou. Moc se po ní jet nedá, proto se jedí po úzkých chodnících podél cesty, vypadá to spíš jako lesní nebo polní cesta. Pokusy o natáčení jízdy na mobil končily většinou ve křoví, tak to házelo. Chtěla jsem dojet až k vile blízko letiště, kde se točila scéna z poslední bondovky Spectre (Monica Bellucci jde do své vily z pohřbu manžela a tam už na ni čekají zabijáci), ale v tom horku jsem to prostě nedala. I tak jsem ujela tam a zpátky přes 15 kilometrů, fotila, točila, zastavova a kochala se a určitě si to zopakuju, třeba v dubnu nebo v září.

Řím jsem si užila po všech stránkách, nejvíc asi poslední den v nádherném apartmánu v centru. Vůbec se mi nechtělo ven, jen sedět na balkóně a pozorovat cvrkot venku. Představte si, že vejdete do krásného pokoje, vysoupíte tři schody pod oknem, rozevřete okenice a před vámi je jak na dlani celá Piazza Navona!

 

Kontaktujte mě