Kanály Braniborska – září 2009

Namlsali jsme se ve Francii a v Anglii, a do Německa se nám zatím vůbec nechtělo. Ale díky krachu Sky Europe jsme museli vzdát svoji zářijovou dovolenou v Andalusii, ale co teď? Přece nebudeme bez dovolené až do června ve Skotsku? Tak jsme začali hledat něco relativně levného (což je ve dvou vždy dost těžké) a hlavně blízko. Od Pepíka víme, že byl v Německu už několikrát, a byl spokojený, tak jsme si řekli, že to taky zkusíme. Našla jsem malou společnost na řece Havole v městečku Bredereiche. Společnost Havel Tours pronajímá několik lodí typu Voyager.

Ceny přijatelné, vzdálenost od Prahy 488 km. Tak jsme si to vykomunikovali (samozřejmě o angličtině nechtěli ani slyšet, všechno pěkně deutsch) a dva týdny předem jsem začala plánovat trasu. Chtěli jsme hlavně jezera a trochu řeky Havoly. Naplánovala jsem trasu z Bredereiche do Lychenu, Fürstenbergu, pak přes Canow na největší jezero Meklenburgska – Müritz, s malou odbočkou do Rheinsbergu a zpět. Těšili jsme se na malebná městečka u jezer a na plavbu po velké ploše, která pro nás měla být  premiérová. Spočítala jsem to na cca 260 km (Honza ani víc nechtěl) a asi 20 komor. Snažili jsme se najít na netu nějaké info o lodi Voyager 850, ale nic moc. Myčka na nádobí ano a sprcha žádná? No, necháme se překvapit.

Sobota 19. září

Vyrazili jsme v sobotu 19. září v půl deváté. Cestu nám „zpříjemňoval“ Pavel Liška ve starém typu GPS, trochu jsme se motali kolem Litoměřic, ale nakonec jsme kolem půl třetí dorazili do Bredereiche. Marínu jsme našli hned, byla moc pěkná, malá, ještě pěknější ve sluníčku. Zaparkovali jsme Hrnečka (náš nový Nissan), dopátrali se majitelů a zjistili, že opravdu jen deutsch, no to bude legrajda. Majitel, Fred Bandelow, se věnoval jiným lodím, a nás dostal na starost Andreas s náušnicí v uchu. Provedl nás lodí, ukázal, kde co je (polovinu jsme si odvodili a polovinu nerozuměli), vzal Honzu na pár minut na vodu, a když zjistil, že celkem víme, o co jde, vzal si od nás 600 Euro zálohu a nechal nás být. Jen nám sdělil, že kdybychom chtěli náhodou na jezera nahoru, tak máme smůlu, protože je komora ve Fürstenbergu zavřená kvůli kompletní rekonstrukci. No nazdar, taková čára přes rozpočet, to se budeme „nudit jen na řece“?.

Byli jsme z toho trochu otrávení, ale bylo krásně, tak jsme si řekli, že pojedeme první den, jak jsme chtěli a pak se uvidí. Loď Voyager 780 jménem Ingrid (vyžadovala jsem Helmuta, ale žádného neměli :-)) vypadala poměrně nově. Samozřejmě to byla bakelitka, ale určitě hezčí a prostornější než Espade na Canal du Midi. Délka 8,5 metru, šířka 2,5, ponor 50 čísel. Celkem prostorná loď, ideální pro 2 lidi, přinejhorším s jedním či dvěma dětmi. Bylo jasné, že je konstruovaná spíš pro rodinné výlety na víkend nebo vyloženě na jezera. Spaní bylo možné na přídi po rozložení sezení, ale to tak jen pro ty děti, dospělí by se tam nevešli. Mnohem šikovnější a hlavně prostornější bylo spaní na zádi (jen se člověk první dny pořád o něco otloukal, tak jsem na jednu zvlášť nebezpečnou vybouleninu dala ceduli s nápisem POZOR!). Uprostřed lodi byl jídelní stůl, kuchyňka s nádobím a dvojvařičem, dobře vyřešená lednička. Sezení u stolu, pod kterým bylo dost úložného prostoru. Za jedněmi dveřmi toaleta s umyvadlem a chemickým záchodem (na lodi nebyla sprcha, jak se budeme mýt?), za druhými dveřmi vstup do spací části. Schůdky na palubu, kde bylo možné sedět. Sezení na palubě bylo úžasný a chránila ho praktická plachta. Všechny věci jsme vybalili, Honza vrátil kufry do auta a mohli jsme vyplout.

Vypluli jsme v 17.15 po řece Havole a přes kus Stolpsee do Lychenu. Cestou jsme potkali první komorou v Himmelpfortu. Andreas nám vysvětloval něco o tom, že na komorách jsou hejbací tyče, na některých z nich knoflíky, no, moc jsme mu nerozuměli. Tak jsme přirazili asi 100 metrů před komoru a koukali jak joudové. Na semaforu červená, na tabuli nějaký nápisy. Tak jsem zatáhla za zelenou páku, zapískalo to a nic. Zatáhla jsem ještě asi pětkrát, pořád to pískalo a nic. Vystoupila jsem a koukala, co a jak. V komoře byla loď. Kolem nás projížděla malá loďka, volali jsme na ně anglicky, co že máme dělat, kluk odpověděl něco jako že čekat, že jede loď od naproti. No tak napoprvé jsme se nepředvedli :-), ale vjeli jsme do komory, zatáhli zase za zelenou tyč, komora se napustila a mohli jsme pokračovat.

Taková obsluha komor pro nás byla novinkou. Nicméně tahání za tyče nás provázelo celou cestu, protože: asi 100 metrů před komorou u značky a cedule s příkazy (samozřejmě všechno jen! v němčině) je přímo ve vodě, v dostatečné vzdálenosti od břehu takový kovový sloupek. V něm jsou dvě tyče, červená a zelená. Každá z tyčí má ještě úchyty, aby se s nimi dalo otočit. Ve chvíli, kdy loď přirazí ke sloupku, musí se jeden z lodi vyklonit, zatáhnout za zelenou páku a čekat. Většinou to zapíská a pak se „začnou dít věci“. Každá komora má semafory. Pokud je červená, nesmí se dovnitř, i kdyby bylo prázdno a „připraveno“. Na světelné tabuli u komory se zobrazují informace o komoře. Časem jsme začali i rozumět zprávám jako „loď jede od naproti“, „komora se připravuje“, „chytejte se vpravo“ apod. Když se rozsvítí zelená, jede se dovnitř. Na jedné straně komory jsou další dva nebo tři sloupky, zase se k nim musí doplout, zase zatáhnout za zelenou tyč a komora začne pracovat. Když se z komory vypluje a nečeká žádná loď v protisměru, musí se k poslednímu sloupku (zase někde za komorou) a zatáhnutím za zelenou páku se začne komora zavírat. Vypadá to složitě, ale není. Jen je trochu těžší se k těm sloupkům dostat. Jde to jen z vody (aby za to netahali lidi ze břehu a nezneužívali to) a trvalo nám dost dlouho, než jsme se to naučili. U některých komor to bylo skoro nedosažitelný…

Projeli jsme první malé jezero a čekal nás úsek serpentin, kde se dokonce muselo troubit před zatáčkami. Místa tam bylo na tři narowboaty, ty s tím nadělaj! Přejeli jsme Lychen See a rozhlíželi se, kam naši Ingrid na noc zakotvíme. Věděli jsme od Pepíka, že v téhle oblasti se víceméně kotví jen v marínách. Kvůli vodě, elektřině, sprchám, toaletám, servisu a taky proto, že loď má jen kotvu, nemá ani kolíky na přitlučení. A cesta to ukázala, skoro nikde se mimo maríny kotvit nedalo. V maríně kotvili tři menší lodě, jeden nádhernej Penichett a jedno zbylé místo bylo akorát pro nás. Honza ukázkově „zaparkoval“, převlíkli jsme se do civilu a skoro za tmy jsme vyrazili do městečka. Bylo sobotně ospalé, prázdné, zato plné billboardů politických stran, zrovna probíhaly volby. Kromě jedné diskotéky s rytmy typu Eva a Vašek bylo všude ticho, tak jsme šli brzy spát.

Neděle 20. září

Ranní probuzení bylo kouzelné, modrá obloha, sluníčko, ticho, klid, pár kachen. Čekali jsme na hafenmeistera (šéf maríny), aby nás zkasíroval, ale asi si v neděli přispal (nebo šel rovnou volit), tak jsme počkali do devíti a pak odpluli. Vydali jsme se zpátky přes Himmelpfort. U komory jsme si pěkně počkali, předběhly nás dvě lodě, jedna táhla druhou na provaze, že by porucha (později jsme došli ke zjištění, že není jen zapotřebí benzínu, ale hlavně elektřiny)? Tak jsme sice čekali, ale zažili jsme úžasnou chvíli klidu u místního kláštera v parku, kde v 10 přišla zvoníková a začala zvonit.

Za komorou jsme odbočili vpravo a přejeli celé jezero Stolpsee do Fürstenbergu. Sice jsme věděli, že opravovanou komorou neprojedeme, ale co kdyby náhodou byli rychlí a stačili ji opravit. Nebo Andreas kecal… ale ne, vjeli jsme do slepého ramene jezera a jeřáb byl vidět už z dálky. Komora je asi obrovská, všude byla nákladní auta, hromady hlíny, bylo jasno. Vrátili jsme se na jezero a před polednem jsme zakotvili v místním yacht clubu. Nejen tady, ale všude jsou všechny pontony nebo lávky, kde se vážou lodě, zaflákaný od kachního, racčího a labutího trusu. Fuj. Ale nikoho to nevzrušuje. Šli jsme se podívat do města. Fürstenberg není velký, za chvíli jsme byli na náměstí s gotickým kostelem a malou radnicí. Na náměstí probíhal blešák plný klasických šuntů. Asi půl hodiny jsme chodili městečkem a parkem u vody se vrátili na loď. Oběd na palubě při 30°C ani zdaleka nepřipomínal babí léto. Vzali jsme si tílka…

Před odjezdem by mě ani nenapadlo, že budeme jíst na palubě v plavkách :-).  Pak jsme se po jezeře vraceli zpátky, kolem základny v Bredereiche a čekala nás klidná, nádherná krajina kolem řeky Havoly, pásly se tam krávy, seno bylo v kotoučích, nikde nikdo. Propluli jsme tři komory v lese (jedna byla tak tichá, až nám to přišlo neskutečný a zkusila jsem to natočit) a zakotvili na noc v místě zvaném Burgwall. Chtěli jsme do Templinu, ale bylo to dost daleko, tak jsme si řekli, že to zkusíme na zpáteční cestě.

Burgwall se nám zdál schůdný a bylo tam značené kotvení. U vody byla malá hospůdka s úžasným výběrem jídel a cenami naprosto neuvěřitelnými. Šli jsme se přihlásit do hospody (hledali jsme hafenmeistera – nakonec byla každá číšnice hafenmeister :-)), zaplatili za kotvení (8,50 eura) a šli jsme se na dvůr do umýváren osprchovat (automat za 1 euro 4 minuty teplé vody). Přemýšleli jsme, zda nabíjet baterii, Honza se bál, zda nám to cestou nechcípne, ale baterie ukazovala dostatek elektřiny, takže jsme brát nemuseli. Jídlo jsme měli s sebou na celý týden, ne, že bychom chtěli nějak šetřit, vypadá to, že v Německu je levněji než u nás, ale protože jsme jeli autem a na lodi byla lednice, nebyl problém zásobit se na celou dobu. Ohřívala jsem nebo vařila teplé obědy a večeře jsme měly studené. Jen jsme kupovali čerstvé snídaně a hlavně jejich pověstné ovocné koláče na odpoledne ke kafi. A nějaký dobroty a zobání (mini indiánky a tak.). Kotvení jsme si vybrali pod velkou košatou lípou a ráno jsme měli celou loď zapadanou listím, blbá volba…

Pondělí 21. září

Ráno bylo pošmourné, zklamaní, že krásné počasí skončilo, jsme vyrazili do Oranienburgu. Hodinu jsme pluli po Vosskanalu do města Zehdenick. V mapách psali, že je to krásné městečko s cisterciánským klášterem. Tak jsme zakotvili za komorou, podívali se na městkou mapu a šli do centra. Příjemnou procházkou jsme narazili na Lidl (je fakt levný!) a v místní pekárně jsme si koupili fantastický koláče s borůvkama. Donesli jsme nákup na loď a šli si prohlédnout ten klášter. Počasí už bylo zase pěkné, sluníčko a skoro modro, to se hned líp pluje. A my pluli ze Zehdenicku kolem Krewelinu a Liebenwalde na křižovatku Havoly a kanálu Havola- Odra. Spojovací kanál mezi Havolou a Odrou slouží především velkým lodím, které něco vozí třeba z Berlína do Štětína. Projíždět pár metrů od stodvacetimetrové „vany“ je docela zážitek. Cestou nás čekala jedna větší komora. 3,30 m a strašně dlouho se napouštěla, naštěstí jsme v ní byli sami. Po kanále jsme dopluli asi 5 km před Oranienburg.

V dálce se tyčilo něco neuvěřitelného, sleusse Lehnitz. Vlevo u břehu tentokrát nebyl sloupek s tyčema, ale telefon. A pokyny, jak jinak, v němčině. Tak to zkusím. Zazvonila jsem na zvonek a z hlásiče se za chvíli ozvalo: „Ja, bitte?“ Zkusila jsem: „Guteng tag, wir haben eine kleine sportboot und wir möchten zu sleusse gehen. Ist das möglich?“ Ozval se kulomet německých slov, ze kterých jsem rozuměla jen „zwanzich minuten“. Tak jo. Šla jsem se po břehu podívat k té obrovské komoře, ale dál než 200 m od ní jsem se stejně nedostala. A za dvacet minut se v dálce objevilo zelené světlo semaforu a mohli jsme vplout. Nikdy jsme v ničem podobném nebyli. Hloubka 6 metrů, délka 135 metrů. Napouštění bleskové, vypouštění přes obrovská vrata, která se zvedají jako gilotina. Celé to zařízení je přizpůsobené pro obrovské lodi, které v tom úseku plují. Stačilo se chytit bidlem, lana by byla stejně krátká. Po tomhle mohutném zážitku jsme opatrně pluli kolem příměstských zahrádek a dávali pozor, abychom rybářům nepotrhali vlasce (strašně nadávají). Vyhlídli jsme si v mapě kotvení v centru Oranienburgu, ale dost dlouho jsme ho hledali, mapa trochu selhala. Když už voda skoro končila, zahlédli jsme malou marínu.

Na břehu na nás mávali dva chlapíci a pořád ukazovali, že máme jet kolem. Byla tam mělčina, takže co na nás křičeli, jsme samozřejmě nerozuměli. Pomohli nám zakotvit na jediném možném volném místě. Byl to vlastně jachtařský klub, byl soukromý, ale jak se ukázalo, občas brali i hosty. Ve všech marínách, co jsme kotvili, znali majitele Havel Toursu Freda. Ono totiž moc firem lodě v této oblasti nepronajímá. Klub měl vlastní restauraci, čepoval příšerné pivo za symbolické euro a všichni v něm byli velmi přátelští. Cena za noc byla 7 euro včetně elektřiny a sprch. Honza se rozhodl dobít baterii. Vytáhl mnohametrovou šňůru a zjistil, že nejde do nabíjení. Oba konce byli „samice“. To je přece nesmysl. Majitel klubu se nám snažil pomoci, jeho kamarád taky. Po deseti minutách přemýšlení a zkoušení jejich dalších kabelů, vlezl Němec k nám na loď a bylo jasno. To místo, kam dával Honza kabel, nebylo pro nabíjení baterie! Byla to klasická zásuvka na 220 V. Napájení šlo ze zádi. No hurá, můžeme načepovat šťávu, a zároveň dobít mobil, foťák a já si vyfénuju vlasy. Dostali jsme klíče od toalet a sprch, od zadních vrátek areálu a bylo nám vysvětleno, kde je co ve městě. Začalo se stmívat, tak jsem se šli podívat k místnímu zámku a zámecké zahradě, ke kostelu a na jedno městské náměstí. Pak jsme si dali úžasnou sprchu, navečeřeli se a Honza se „obětoval“ – zašel na dvě světlá místní pivka a pokec v němčině.

Úterý 22. září

Ráno jsme se po dlouhém rozvažování rozhodli plout až do Neuruppinu, večer o tom všichni mluvili jako o normální porci na den. 60 kiláků? Není to moc? Ale do Berlína se nám nechtělo, raději jsme chtěli zkusit místní kanály a větší jezero. Počasí nám pořád přálo, rána byla kouzelná, přes den krásně teplo, když zapadlo slunce, bylo už chladněji, ale to už jsme byli uvnitř lodi. Jinak jsme celý týden kormidlovali nahoře. Na jihu města jsme odbočili na Oranienburg kanál, projeli krásnou malou komorou Pinow s komorníkem a byli na Ruppiner kanálu. Je dost úzký a jsou na něm tři krásné komory. I na nich byla osobní obsluha. V první komoře to byla bleskovka, za 10 minut jsme byli venku. Když jsme v lesním tichu dopluli k té druhé, nikde žádná loď, svítila červená, komora byla připravená, bylo půl dvanácté, ale nikde nikdo. Že by to komorník už zapíchnul a šel na oběd?  Chvíli jsme čekali. Pak jsme volali. Pak jsme troubili na trubku. Nic. Vylezli jsme na násep a zahradou se zákazem vstupu jsme došli až k strážnímu domku. Nic, mrtvo. Teprve když jsme vylezla na schody a skrz sklo nakoukla dovnitř, bylo jasno. U stolu seděl chlap a četl noviny. Totálně mimo. Zaklepala jsem na okno, chlap zvedl udiveně hlavu, pak mu to došlo, kdo jsme a vyšel ven. Zvedla jsem ruce a zagestikulovala „Tyjo, člověče, my tady takovou dobu blbnem a ty si čteš?“.

Další úsek byl dlooooouhý, úzká rovina s rákosím po obou stranách, poprvé jsme viděli do krajiny. Na pár místech se uměle zpevňovaly břehy, dokonce jsme viděli pracovat pár lidí s těžkou technikou. Čekala nás poslední komora před jezerem, dvojitá, se zvedacím mostem. Z domečku vyšla dáma v sukni, halence a lodičkách, zeptala se nás, jestli máme ponor víc jak 60 centimetrů a když zjistila, že padesát, tak nás nechala proplout obě komory najednou. Pak šla na silnici, dala tam značku stop, vytočila zvedací most a bylo. Za touhle komorou bylo místo akorát na kotvení a dobrý oběd na sluníčku. Po něm jsme pokračovali na Rupinner See, největší jezero téhle oblasti. Pomalu jsme koukali po kotvení na noc, ale realita se nepotkávala se záznamy v mapě.

Jediné hezké místo bylo ve Wustrau, ale to bychom končili moc brzy. Jezero mělo asi 12 kilometrů a dovedlo nás pod zamračenou oblohou až do města Neuruppin. Ani tam nebylo nic zajímavého, nebyl důvod k přenocování, a hlavně tam nebyla marína ani s benzínem, ani s „hovnocucem“. Počítali jsme v mapě cestu zpět a zjistili, že bude asi problém s průjezdem těch obsluhovaných komor, v mapě byla ta nejdůležitější otevřená jen do 16 hod. Měla jsem neodbytný pocit, že na ceduli tam bylo psáno do 19, ale to by byl velký risk. Pomalu docházel benzín a Honza se chtěl zbavit plného chemického záchodu. Napadlo mě vrátit se přes jezero do Wustrau a ušetřit tak dost času ráno. Jo, dobrý nápad. U maríny Wustrau je krásná zámecká restaurace a barokní zámek. Kotvili jsme na jezeře na pontonech, Honza takhle manévroval asi poprvé. Napojili jsme se na vodu i elektřinu a šli se nahlásit. Nocleh stál sice 12 euro, ale dostali jsme elektronický klíč od maríny, od sprch, místo bylo vážně luxusní. I městečko Wustrau bylo zajímavé, na rozdíl od jiných vesnic. Večerní procházka nás zavedla k zámku, kde si Honza přečetl, že byl rodným místem generála Hanse Joachima von Zietena, který byl s vojskem poražen u Kolína 1757. Hned se mu začalo to místo nesmírně líbit. Dnes je v zámku právnická fakulta, anglický park a turisti tam nesmějí.

Středa 23. září

Svítání na jezeře bylo úchvatné. Ráno jsem vyrazila do vsi pro čerstvé pečivo, ale pekárna byla daleko, tak jsem to vzdala, jídlo jsme měli. Vyfotila jsem Honzovi zámek za světla, vyrovnali jsme účet a po ranní kávě jsme vypluli zpět přes Ruppiner kanál směr Oranienburg. Už dva dny jsme se snažili vyřešit dva problémy: docházel nám benzín a potřebovali jsme vypumpovat chemický záchod. Nejbližší místo se značkami těchhle služeb byla kus pod Oranienburgem, ve velké maríně Havelbaude. Tam mělo být úplně všechno. Pokud bychom to stihli na čtvrtou do Pinow komory, zvládáme to v pohodě.

Počasí skvělé, všechno šlo krásně rychle a my byli před Pinow v jednu odpoledne. Nicméně začala zlobit Ingrid. Jak vyčerpaný kůň hnaný bez oddychu začala slábnout. Rychlost byla si 7 km v hodině, možná i míň. Takže ještě obava, že nedojedeme. Spočítala jsem, že benzín nám bude stačit na cca 15 km, měli jsme před sebou nějakých 10. Po obědě jsme projeli kýženou komoru (opravdu měla až do 19 hodin) a po půl třetí jsme zakotvili v Havelbaude maríně. Potěšil nás pohled na „hovnocuc“ i tankovací mašinu. Už jsme si mysleli, že máme vyhráno, ale velký německý kulový. Tank byl jen s Dieselem, my potřebovali Super. Místní hafenmeister jezdil na traktůrku, sekal trávu a absolutně jsme ho nezajímali. Prý má jen Diesel a fekální mašinu spustí až v úředních hodinách (16 – 18). A bylo!

Co teď? Podstatné jsme se dozvěděli: benzín Super seženeme jen u klasické benzínky, kam dojdeme s kanystry. Honza byl docela vytočenej, zvlášť přístupem šéfa maríny, tak jsme se rozhodli to risknout a dojet do Oranienburgu k našim jachtařům. Snad nám benzín stačí. Vycukaní, že nedojedeme (nakonec nám v kanystru zbylo půl litru benzínu), jsme zakotvili na stejném místě jako v neděli. Benzínka byla půl kilometru od maríny, ale půjčili nám vozejček a my táhli přes město jak dva loupežníci kárku s dvěma kanystry benzínu :-). Další zkušenost. Využili jsme plného světla a šli ještě jednou do města. Obešli jsme zámek a prošli velký kus dalšího kanálu. Budují se tady nová kotvení, tak se snad služby pro cestovatele zlepší. Honza po večeři zase poseděl v místní hospůdce, pokecal si u pivka a šli jsme brzy spát. Loď už při naklonění začínala smrdět, takže zbývalo vyřešit tenhle poslední problém….

Čtvrtek 24. září

Ráno jsme se rozloučili s příjemným Oranienburgem a vypluli na další padesátikilometrovou štreku s cílem Burgwall. Chtěli jsme se tam odměnit v místní hospodě a dát si tam něco z jejich báječného jídelního lístku. Na cestě z města jsme ještě jednou projeli tou obrovskou komorou Lehnitz. Na poledne jsme se chvíli zastavili v Liebenwalde. Potřebovali jsme se protáhnout, a dostali chuť na ovocný kuchny. Vesnice celkem normální, kostel v centru v opravě (jak jinak), šílená výzdoba místních zahrádek. Už víme, kdo kupuje u našich hranic ty sádrové hrůzy. V pozdním odpoledni jsme opustili kanál Havola-Odra. Počítali jsme, že do Zehdenicku dojedeme kolem páté, budou úřední hodiny, a my konečně „vycucneme“. Nervy začínaly pracovat. Při kotvení a uvazování už jsme řvali oba.

„Fekalienmaschine prý až ráno v osm. Dělají si srandu? V pět odpoledne, když se kotví, mají zavřeno?“

Došla jsem za šéfem maríny. Ano, hovnocuc až ráno v osm. Co teď? Nálada na bodu mrazu. Hafenmeister řekl, ať zkusíme novou marínu těsně před Burgwallem. Značka na mapě byla, ale žádné nové maríny jsme si cestou nevšimli, to zas bude nějaký blábol. Ale nic jiného nám nezbývalo. Trávit tu večer a noc se nám nechtělo, přinejhorším se ráno vrátíme z Burgwallu, je to hodina cesty. Novou marínu v Mildenbergu jsme našli. Vypadala velmi nově a velmi nepoužívaně.

Fekální stojánek včetně hadice a otvoru na mince byl úplně nový. Žádná z mincí dovnitř nepasovala, na konci hadice nebyl ani příslušný závěr. Na strážní budce bylo pár informací a vzkazů, žádný jsme nevyluštili. Začali jsme místo obcházet, vlezli do prázdného domu, nic. Nikde nikdo. Rozhodla jsem se najít pomoc, i kdybych měla projít všechny místní baráky. Na schodech malého oprýskaného zápraží seděl chlap v montérkách a pil s dvěma babama kafe. Celkem naučenou větu o našem problému pochopil, řekl, že je místní hafenmeister, že dopije kafe a hned přijde. Hned na začátku řekl, že je západní! Němec, že hodně cestoval po světě, a jestli náhodou nemluvíme anglicky. Zajásali jsme, pán se rozpovídal a mezitím nám vysrknul obě nádrže s odpadem i vodou, načerpal čerstvou, řekl, že za rok bude marína v provozu a že hospoda v Burgwallu je skvělá. 🙂

Tak jsme si tam za pár minut našli hezké místo na kotvení, ne pod stromem, osprchovali se a zašli na první a poslední německou večeři. Další poznatek: když jíme, neplatíme za kotvení. Za cenu kotvení bylo jedno jídlo. Honza si dal pořádný biftek s hranolkama a oblohou, já dostala královskou porci vepřových medailonků s kroketama a byla to velká bašta. Džus, pivo, celková cena i s dýškem 22 Euro. Noc na kanále byla klidná, ale problematická. Jiná skladba jídla, hodně cibule, slanina, smažené, bylo nám trochu špatně, především ve mně asi chcíplo zvíře, nebo co…Hrůza, v tom malém prostoru :-).

Pátek 25. září

A probudili jsme se dalšího slunečného a modrého rána. Čekal nás poslední den. Vydali jsme se proti proudu řeky Havoly do města Templin. Cesta byla velmi příjemná, pluli jsme místy, která už jsme znali, jen jsme to zase viděli jiným pohledem. Do Templinu vedla nádherná, asi desetikilometrová cesta po kanále, který se kroutil jako had. Ráno byly ještě mlhy, proti sluníčku, které prosvítalo skrz stromy, to byla nádherná podívaná. Seděla jsem na kormidle celou cestu a strašně jsem si ty zatáčky užívala. Kolem 11 jsme dorazili do centra města. Nebylo kde kotvit, tak jsme se vmáčkli těsně před komoru, kterou jsme už projíždět nechtěli. Templin je větší městečko se středověkými hradbami, kostelem, na jehož věž jsme vylezli, s náměstím, kde se konají trhy a s vyhlídkovou lodí, která byla narvaná k prasknutí místními důchodci. Koupili jsme něco málo k jídlu, poslali pár pohledů a po skvělém obědě vypluli směr marína v Bredereiche. Cestu jsme znali, těšili jsme se na úsek s těmi malými, nízkými komorami, na to bezchybné lesní ticho a na další gilotinovou komoru před cílem.

Přesně v 16.00 jsem za tou krásnou komorou v Zaarenu spadla do vody. Díky větru, Honzově snaze bezchybně přirazit, a mojí ješitnosti. Chtěla jsem otočit pákou „za jízdy“, abychom nemuseli zastavovat. Ten pocit, kdy je člověk v prázdnu mezi vzduchem a vodou je fakt zajímavý…. Žbluňkla jsem tam jako balvan, v mikině, bundě i klobouku (přece jen už byl večer a my byli v lese). Ještě jsem zahlídla Honzův vytřeštěný obličej, jak se po mně otočil. Snažila jsem se co nejrychleji vyplavat a podvědomě jsem směřovala spíš vpravo, při pádu mě loď míjela a já se dostala mezi borty a železné zábradlí, které chránilo břeh. Všechno v pohodě, jen jsem si uvědomila, že mám v kapse foťák. Sakra. Chytila jsem se železných sloupů, ale nedalo se po nich nijak šplhat natož se vyhoupnout z vody. Tak jsem přeručkovala asi dvacet metrů k začátku náspu u komory, ale ani tam to nešlo. Vyndala jsem foťák a hodila ho na trávu, držela se sloupu a přemýšlela. Jediná možnost: Honza s lodí zacouval až ke mně a já využila plochy těsně nad vodou a vyškrábala se nahoru. Uff! Rychle všechno mokré ze sebe. Mlátila jsem vztekle kalhotama, botama, přišlo mi to úplně stupidní, takhle zbytečně spadnout. Honzovi se ulevilo, ale říkal, že se tomu bude smát až tak za týden. Snažila jsem se najít něco teplého na sebe (moc toho nebylo), vyždímala jsem a pověsila půlku svého oblečení a uvařila si horký čaj. Projeli jsme poslední dvě komory a kolem šesté jsme zakotvili kus od maríny v Bredereiche. Honza došel do auta pro kufry, sbalili jsme co nejvíc věcí a naposledy se vyspali v lodi.

Sobota 26. září

Po snídani jsme dobalili zbytek věcí, dotáhli do Hrnečka kufry a čekali na majitele. Hoši dorazili přesně, prohlídli loď a Fred nám to spočítal. Týdenní pronájem, úklid a pohonné hmoty suma sumárum 676 Euro, to je slušný. Najeli jsme 325 kilometrů a propluli jsme 30 komor…. Zbytek soboty jsme strávili v lázních Bad Schandau, kde jsme se máčeli v bublinkách, potili v sauně a relaxovali až do pozdního večera. Bylo to krásná týdenní dovolená ve dvou, v krásné přírodě, a i když to byla jiná loď, jiný styl a jiná pravidla, jsme rádi, že jsme pluli „jen“ Německem.

Kontaktujte mě