Kanále Rhona/Rhyn – březen 2010

Za dlouhých listopadových večerů jsem si zase brouzdala po internetu, a na stránkách SP Praha objevila mimořádnou nabídku: týden na lodi Tarpon 37 po kanále v Burgundsku, za pětinu normální ceny, termín začátek března 2010. Wow! Bylo jasné, že jakmile to řeknu Honzovi, tak se toho chytí. A taky že jo. Taková nabídka se nedá odmítnout, na Tarpon 37 bychom se nikdy nezmohli. Ale koho s sebou? Nakonec se naší nabídky na spolu plavbu chytla Jitka s Alainem, naši přátelé z Paříže. Okamžitě přijali a těšili se, že taky poznají kus „své“ Francie. Kvůli počasí se nakonec termín posunul o 14 dní a původní Canal du Centre vystřídal Canal Rhona/Rýn , ale i tak jsme se docela báli o počasí. V pátek 12. března napadl v Praze sníh, v Německu hlásili kalamitu a Francie byla týden po vichřicích a sesuvech půdy. Předpověď počasí jistou naději dávala…

Neděle 14. března

Kolem půl deváté jsme s naším Hrnečkem vyrazili směr Německo. Asi nemá cenu zmiňovat, že bylo hnusně jako při každém našem průjezdu Německem. Pršelo, občas padal sníh, bylo na nule. Honza ani nechtěl přestávky na cigáro. Lehce po 16.hodině jsme dorazili do francouzského Belfortu. Ubytování a sraz s Frantíkama jsme měli v hotelu All seasons. Na recepci jinak celkem slušného hotelu byla slečna, která, myslím, neuměla pořádně ani francouzsky, natož anglicky, a na voucher od bookingu koukala dost nechápavě. Nakonec nám přidělila pokoj, dali jsme si v hotelové hale kafe a keksík a šli nahoru. Slušný dvoulůžák, pěkná koupelna a placatá plazma proti posteli. Hlavně že čisto. Před šestou dorazili Jitka s Alainem. Vyrazili jsme na chvíli do města, ale centrum bylo prázdné a nakonec jsme si sedli v hotelové restauraci na něco malého. Roubyiovi slavili výročí svatby, trochu jsme povídali o tom, co nás čeká, a kolem desáté šli spát.

Pondělí 15. března

Ráno jsme se sešli na snídani: čokoládové minirolky, vymačkávaný džus, šunka, sýr, normál. Kolem půl desáté jsme jeli autem k Citadele. V Belfortu je totiž další skvost stavitele Vaubana. Prošli jsme Severní bránou do pevnosti a šli přímo ke lvovi. Lev je totiž znakem Belfortu jako města a je vytesaný ve skále pevnosti. Ha, zavřeno do konce března kvůli opravám. Obešli jsme skálu, a fotili si lva z dálky. Cestou zpět se Jitka zeptala dělníků, co by se stalo, kdybychom vylezli nahoru, nic nenamítali, takže jsme neváhali. Na vyhlídkové terase pevnosti jsme fotili město z výšky a prošli se kolem dokola po hradbách. Na 11 jsme se vrátili zpět do hotelu, vzali kufry a odjeli do Montbelliardu. Tohle městečko bylo cílem naší týdenní plavby. Našli jsme ospalou a prázdnou marínu a začala operace „change“. Všechny Roubyiových věci (a že jich bylo, přepravky s jídlem asi na měsíc :-)) z jejich auta do Hrnečka, a už jsme mazali 130 km do Pontailler.

Nejdříve dálnice, pak extrém polní cesta, pak slušná okreska až do městečka. Malá marína, ale narvaná loděma, na té poslední postávali pánové z SP Praha. Začalo svítit sluníčko, bylo asi 15 stupňů. Loď se jmenovala Tulip a seznámili jsme se s ní během půlhodinové prohlídky. Instruktáž prováděl Holanďan, žádná zkušební jízda se nekonala. Natahali jsme zavazadla, rozdělili si kajuty a před půl pátou vypluli. Loď byla prostorná, velký salón, tři kajuty, dvě koupelny. Pan Thér s kolegou stáli na mostě a pozorovali, jestli a jak Honza vymanévruje z maríny. Honza to v pohodě zvládl. Samozřejmě. Prvních 10 km na řece bylo na rozjezd, řeka Saona byla široká, všichni jsme si zkoušeli kormidlování. Jitka s Alainem měli premiéru, já už přece jen srovnávala.

Loď mi přišla obrovská. Proti těm kocábkám, které jsme měli s Honzou dříve (pro 2-4). První komora byla otevřená dokořán, propluli jsme koridor lemovaný stromy se jmelím, nicméně komora za koridorem už byla zavřená, svítilo červené světlo. Hleďme, další způsob jak se otvírají komory: nad vodou v dosahu lodi visí gumová tyč. Musí se s ní otočit zleva doprava a jen jednou, na to konto se ozve pískot v komoře, a začnou blikat nějaká světýlka, která nejsou vidět. Svítí červená, přidává se i zelená. Když svítí už jen zelená, otevřou se vrata a může se jet. Takže se to takhle ukázkově stalo a my jsme projeli první komorou. Při zapadajícím slunci jsme pádili k Auxonne.

Kormidlovala jsem já, Jitka si četla uvnitř, Alain se kochal na přídi a předváděl Titanic. Před městečkem přebíral loď Honza. Složitě manévroval u mola, je to velká loď, zjistili jsme, že bude lepší přirážet zadkem a nacouvávat si. Manévr se po 20 minutách povedl, hoši uvázali lana. Ochladilo se, začali jsme v lodi topit. No, moc to teda netopilo. Pravobok nefungoval vůbec. Tak uvidíme. Ještě před večeří jsme se ve třech (Jitka zůstala na lodi) na chvíli podívali do města, abychom viděli, kde co je. Vše zavřeno, krásné centrum a u nádherné katedrály kolotoče. S obrázky amerických kýčů – ach jo. Vrátili jsme se na osmou, měli výbornou zeleninovou polívku s krutony (to u nás neprodávají, škoda), pak sýr, seděli, kecali. Honza vysvětloval pravidla na lodi a co a jak se bude dělat. Celkem vyfoukaní a utahaní jsme šli kolem desáté do kajut. Ani jsme si nečetla, asi by mi umrzly ruce, v kajutě byla děsná kosa, co budeme dělat?

Úterý 16. března

Vstávali jsme kolem půl osmé. Noc byla otřesná. Tak strašná zima mi nebyla ani na výletech se školou, kde jsme spali pod stanem ve spacáku. Nebo na vodě. V kajutě bylo snad pět stupňů, ledové deky, ledové matrace, no děs. Pospávala jsem po minutách, ale spíš nespala vůbec. Topení sice topilo, ale na tak velkou loď to bylo málo, to by se muselo fajrovat přes celou noc a to bychom dělali jednu bombu denně. Nehledě na to, že by to asi stejně k ničemu nebylo, v noci se na lodi prostě teplo neudrží. No není divu, na lodích se jezdí od konce dubna do začátku října, občas se pouze přitápí, když jsou chladnější letní večery nebo se suší oblečení, když prší. Tady bylo v noci na nule.

Došli jsme s Honzou do pekárny v Auxonne pro dvě čerstvé dobrůtky a všichni jsme se promrzlí nalívali kafem. Kolem půl desáté jsme projeli na konci městečka úzkým kanálem, na jehož konci byla další komora. Za ní už zase široširá Saona. Střídali jsme se v řízení a vyprávěli Jitce naši anabázi s parkováním v Oxfordu, kde jsme lístek o zaplacení parkovného vzali s sebou, a já pak lítala hodinu po Oxfordu a snažila se vyřídit pokutu, kterou jsme dostali. Vyprávěli jsme to tak barvitě, že jsem v jednom místě prohlásila, že už jsme o dva kiláky přejeli odbočku na kanál.

Jooooo? No tak otočit a zpátky. Vítala nás vysoká komora s nápisem Canal Rhona au Rhin. Vrata otevřená, vjeli jsme do komory a nic. Hmm, podle instrukcí bychom měli dostat „tatranku“ na otvírání komor. Frantíci vylezli a začali zvonit u strážního domku. Po chvíli se vymotal medvěd v montérkách a pořád kroutil hlavou jako že ne. Výsledek byl ten, že prý jsme měli zavolat den předem, protože sezóna začíná až ve středu 17. března. Do té doby nikdo nejezdí, prý musíme počkat do zítřka. No to ani omylem. I při vší snaze bychom se s denním skluzem do Montbelliardu nedostali. No asi jo, kdybychom projeli Besancon tunelem a ani se nezastavili. A bylo by to na doraz. Nevím, jak bychom to domlouvali my s Honzou anglicky, v tu chvíli jsme byli vděční za Jitku a Alainem, protože nakonec chlápek někomu zavolal, velmi neochotně pokýval hlavou, a pak nastala půlhodinová instruktáž ve strážní budce, jak vše probíhá. Hlavně, že pojedeme dál. Těšíme se na ovládání komor, systém je novum pro nás, o Frantících nemluvě.

Popíšu: asi 200 – 300 m před komorou se vezme tatranka, a zmáčkne se na ní OK. Na displeji se objeví Bonjour a hvězdičky. Dál, že nás bere v potaz, a hledá si nás signálem. Pokud se všechno povede, nabídne tatranka otázku, zda chceme 1 nebo 2. Vzhledem k tomu, že jedeme nahoru (proti proudu), budeme vždycky chtít jedničku. Tatranka sdělí, že pokud to myslíme vážně, tak ať dáme OK. Pak začne v dálce blikat oranžové světýlko, vedle červené se rozsvítí zelená a komora začne makat. Až se komora vypustí, otevřou se vrata, svítí už jen zelená a loď může dovnitř. Uprostřed komory se loď zachytí a přirazí tak, aby se mohlo zatáhnout za modrou páku v takovém sloupu, který je vždycky na jedné straně komory. Takže se tou modrou tyčí zezdola nahoru bouchne, ozve se rána a pak spustí zvonek. Zavřou se vrata a voda hučí. Pak se otevřou, loď vypluje a komora se sama zavře. Jednoduchý, celá sranda asi na 15 minut, pokud všechno funguje…. Voila!

Kolem jedné jsme vypluli na kanál. Byl poměrně široký, ale oč širší kanál, o to užší komory a tzv. port du gard (komory bez vrat). Všude na březích byly stromy s obrovskými koulemi jmelí. Voda byla průzračně modrá, čistá, plná malých ryb. Kdyby mi někdo řekl, že budeme obědvat na palubě, za sluníčka a bezvětří, nevěřila bych mu. Ale stalo se. Kolem půl třetí jsme zakotvili u právě se opravujícího mola, kde dokonce fungovala elektřina a Jitka si dobila mobil. Masová směs s rýží vychladla na jarním vzduchu za 5 minut. Pluli jsme dál jarní krajinou, která v rovině ukrývala takové skvosty jako zámeček v Choisey a malé vesničky, které bylo vidět díky stromům bez listí.

To se v létě vidět nedá. Kolem páté jsme připluli do města Dole. V průvodci se píše, že je to středověké městečko s bohatou historií, krásnými malými domky a je rodištěm slavného Louise Pasteuera. Na řece Doubs, uprostřed města, bylo krásné kotvení. Se spoustou místa, ale díky větru a proudu se Honza ne a ne trefit. A protože je pak vždycky nepříčetnej, nešel s námi na nákup do Lidlu a zůstal na lodi, dal si sprchu a pořádně si zakouřil. Po našem návratu jsme do ledničky nandali zásobu salátů a sýrů, a šli se na chvíli podívat do setmělého Dole. Centrum je fakt nádherné, nízké vápencové domky, cesta do kopce ke katedrále. Z osmi lidí, které jsme potkali, bylo sedm policajtů… Po večeři jsme povídali a povídali, pak si navlékli tři vrstvy oblečení a před jedenáctou šli spát.

Středa 17. března

V noci byla ještě větší kosa než den předtím. Chlapi spali, samozřejmě. Měla jsem několik vrstev oblečení včetně zimních punčocháčů a nebylo to nic platné. Všude bylo tepleji než v naší kajutě. Vstala jsem s rudým obličejem, napuchlýma očima, bolela mě hlava a zdálo se mi o Houseovi… Jen jsem se převlíkla a vylezla z kajuty, bylo to lepší. Začali jsme snídaní, sluníčko se opíralo do lodi a Honza vylezl ven škrábat z paluby jinovatku. Byly dva pod nulou!

Kolem čtvrt na deset jsme se odpíchli od doleského mola a frčeli do první komory. Projetí perfektní, všechno šlapalo, za úterek jsme se sehráli. Jak to tak vypadalo, zahájili jsme plavební sezonu ve Francii…Na druhé komoře svítilo červené světlo a tatranka nereagovala. Teda tatranka ano, ale vysílač u komory ne. V domku ani noha (dokonce jsme vyslali kolistu, aby jel zjistit, co a jak). Naštěstí se Honzovi podařilo přirazit, že jsme mohla vyskočit a chytit loď. Alain došel k hlásiči, někam se dovolal, řekl problém a osoba odpověděla, že tam někoho pošle, protože se zrovna objíždějí komory. Asi za půl hodiny přijel mechanik, pustil komoru a jelo se dál. Časová ztráta nevadila, i když se to zrovna dnes moc nehodilo. Pokračování v pohodě, bylo teplo, sluníčko, určitě těch avizovaných 17 stupňů. Projeli jsme kolem Orchamps, Frantíci začali vařit oběd, a nakonec jsme se ve dvě odpoledne utábořili na břehu u Rochefourt a nadlábli se. Na jedné z dalších komor opět problém. Komora se sice otevřela, ale tentokrát mohla Jitka klepat modrou tyčí, jak chtěla, ne a ne zazvonit a začít makat. Tak zase telefon, hlásič řekl, že někdo přijede a zase jsme čekali. Bylo krásně, tak nám to ani moc nevadilo. Přijel sympaťák, komoru pustil ručně a řekl, ze ta příští asi taky bude nějaká zazimovaná, tak nám ji radši pojede otevřít. A popojížděl s námi až do cíle, před tunel Thoraise. Byl úžasnej, načerpal nám vodu ze strážního domku a dost nám radil. Jitka si jako vždy pěkně pokecala.

Oni se lidi vůbec dost zastavovali na kus řeči. Velká většina mávala a zdravila z břehů, možná proto, že jsme jeli první kanálový den sezóny. Francouzi jsou hrozně kontaktní, neumím si představit, že by na Vltavě u břehu přijel ke kotvící lodi cyklista a půl hodiny kecal o čemkoliv…. Oni jo, ženský, chlapi, děti, všichni pořád o něčem rozprávěli. Ani jsme se s Honzou neptali o čem. Poslední úsek od Oselle (kde jsme měli původně kotvit, ale byla to samota), jsme už jeli po západu slunce, kolem bójek, které byly špatně vidět, ale řeka byla klidná, na poslední komoře už svítil reflektor, přirazili jsme hned za ní, před tunelem Thoraise, který už ve tmě blikal. Ujeli jsme 49 km a projeli 12 komor. Už přesně víme, co kdo má dělat a proto nám to dobře jde. Jitka s Alainem se šli projít do vesnice, já šetřila nohu a využila klid pro večerní sprchu a chvilku psaní a řazení fotek.

Čtvrtek 18. března

Spala jsem na sedačce u jídelního stolu v salónu. A konečně se vyspala. Honza ráno říkal, že se nediví, že mi byla v kajutě taková kosa, že stěna, u které jsme spala, byla jak kus ledu. Ráno jsme se po snídani prošli kolem komory, fotili si zámek na skále a kolem půl desáté vypluli. Tunel Thoraise byl jen 185 metrů dlouhý, ale hodně úzký, na konci bylo vyplutí do pravého úhlu, ale Honza bravurně vymanévroval. Čekal nás odpočinkový den, celé odpoledne a večer v Besanconu. Pokud se nic nesemele. Všude bylo cítit jaro. Začalo se oteplovat, voda i obloha byly nádherně modré. Minuli jsme Tour de Montfferand, zříceninu hradu, jehož majitel prohýřil všechen majetek. Krajina u Avennay se vlnila spoustou kopečků, vjížděli jsme do pohoří Jura (Frantíci říkají „žyra“, jako Žyrský park 🙂 ).

Malé vesnice kolem vody měly jedno společné: věže kostelů byly nádherně malované nebo celé stříbrné. Byl vidět vliv blízkého Alsaska. Ukázková vesnice Velotte toho byla příkladem. Lehce po poledni jsme projeli komorou na začátku Besanconu. Hned za ní se dá projet tunelem pod Citadelou a pokračovat po řece, ale to jsme nechtěli. Málokdy se nabízí možnost obeplout celé město a vidět ho z vody (moje touha takhle projet Paříží je vždycky ukojena pouze díky společnosti Bateaux Mouches). Besancon je na poloostrově ve tvaru kapky, všude jsou zbytky pevnosti, strážní domy a opevněné věže. Příjezd do centra je lemován stejně vysokými domy a platany bez listí. Měli jsme vyhlédnutou marínu St. Paul uprostřed města. Zdárně jsme ji našli, zakotvili, najedli se a rozdělili.

Každý jsme chtěli jinam a taky jsme si od sebe chtěli trochu odpočinout, i když Frantíci byli jednoznačně nejlepší dvojicí, která s námi zatím na lodi kdy byla. Honza, já a moje nerozlučná ortéza jsme se vydali do pevnosti. V roce 2007, když jsme do Besanconu přijeli cestou do Provence, byla pevnost zavřená. Honzova touha ocenit Vaubanovy stavitelské schopnosti ukecala i moji nohu a šli jsme oba. U pokladny jsem řekla o „d bilet, silvuplé“ a ozvalo se: „Už jste tu někdy byli?“. Pražačka, sem provdaná, po mateřské, prodávala v kase lístky. Poradila, ukázala, a my šli nejprve do Vaubanova muzea a pak na hradby. Citadela je obrovská, bydlely v ní desetitisíce vojáků a všechno v ní mělo svoje místo a smysl. Po prohlídce jsme došli na náměstí s rodným domem Victora Huga a domem bratří Lumiérových.

Potkali jsme Alaina s Jitkou, Jitka nadávala, že vlezli do čtvrti, kde zas byli jenom arabové a bordel, to je něco pro ni… Šli jsme s Honzou až k vodě, prošli centrem a v Monoprix koupili pár drobností. Na sedmou jsme byli zpátky na lodi. Využili jsme volného večera pro francouzskou baštu raclette. Frantíci s sebou vezli přístroj, nakrájeli sýry, slaninu, párečky a pak už jsme jen loupali brambory a na ně nalívali rozpečené sýry a slaninu a byla to bašta ohromná. Ukazovali jsme J + A fotky z našich plaveb po evropských kanálech a říkali si s Honzou, že kdyby tihle dva chtěli s námi ještě někdy jet, tak nebudeme váhat. Správce maríny nás zkasíroval za kotvení a nabídl vysprchování u něj v domě, což jsme přijali a dopřáli si luxus velikánské koupelny. Preventivně jsem opět spala v hale, kde to krásně vonělo večeří až do rána.

Pátek 19. března

Ráno jsme si trochu přispali a po snídani šli na komoru v maríně. Byla totiž na ruční obsluhu. Nad obrovskými vraty jsme si vzpomněli na anglické, ručně ovládané komory. Tahle byla krásně promazaná a vůbec ne složitá. Pluli jsme zase do sluníčka, minuli za městem výjezd z tunelu a rozhlíželi se po benzínce, kde bychom mohli koupit plynovou bombu. Totiž: první bomba na lodi byla za den prázdná (pak nám došlo, že byla FAKT skoro prázdná) a nedokázali jsme odhadnout, jak vydrží ta druhá. A při těch nočních mrazech to fakt chtělo topit. Jenže problém byl v tom, že benzínka byla sice u břehu, ale na ten se nedalo dostat. Vůbec břehy byly na rozdíl od kanálů na jihu těžko přístupné. Což ztěžovalo přístup ke komorám, které od Besanconu fungovaly 50/50. V průvodci bylo napsáno, že tato cesta se nedoporučuje začátečníkům. Spíš měli napsat, že je to jen pro psychicky otrlé. Tatranka na ovládání komor sice skvěle fungovala, ale co to bylo platný, když byla každá druhá komora „mrtvá“… řekli jsme si, že se docela otepluje a třeba druhá bomba vydrží. Cesta vedla mezi kopci, nikde nikdo (za celý týden jsme potkali jen jednu jedinou loď), ptáci řvali jak pominutí a v trávě se občas objevili krokusy nebo fialové zvonečky.

Kolem jedné jsme zakotvili u naprosto nového mola ve vsi Deluz. Dělala jsem špagety se slaninou a omáčkou a Jitka prohlásila, že když si bere Alain na špagety bílé tričko, tak je výsledek zaručený. Bylo neuvěřitelný teplo, svlékli jsme se jen do triček a legín, Alain se nepokecal!, a nechal se dokonce s netknutým tričkem vyfotit. Byl čas na siestu. Loď svítila do dálky, na sluníčku bylo přes 25, Frantíci si zalezli na příď s lahví červeného, já fotila a Honza čadil. Relaxace jak má být. Jen časový rozvrh nás kolem třetí posunul dál, ale fakt se nám nechtělo. Projeli jsme místy Ougney a Fourbane, kolem nás svítily bílé vápencové skály a cesta se komplikovala jen u komor, kde jsme většinou volali na servis. Servisáci se na nás asi domluvili: všichni tvrdili, že komory fungují, že to není možný, že je vše v pořádku, že to včera kontrolovali, že to funguje, ale fungovalo prdlajs. Ono by nám to nevadilo, horší bylo, že se před komorami prostě nedalo zastavit. Ostré šutry, vysoké náspy, všude píchavé ostružiny, ve vodě mělko, takže to bylo o strach, abychom nepoškodili kormidlo. Kolem šesté jsme připluli do maríny městečka Baumes les Dames.

Město bylo dost daleko, ale i tak jsme se šli mrknout k místnímu supermarketu. Dost mě bolela noha, v půlce cesty jsme se s Honzou vrátili zpátky. Cítila jsem brzkou změnu počasí. Frantíci šli statečně několik kiláků do města, ale vrátili se celkem zklamaní, že tam nic není. Po večeři jsme zase klábosili a já šla spát statečně do kajuty, kde bylo přece jen o poznání tepleji než první noci.

Sobota 20. března

Ráno jsme si v místním info stánku koupili nějaké pohledy a mapy. Ta marína, kde jsme kotvili, byla součástí velkého kempu před městem. Ne, že by byl prázdný, pár karavanů bylo u chatek a na parkovišti, ale bylo vidět, že sezona ještě zdaleka nezačala. Na jedné z komor si k nám přišel popovídat starší pán na kole. Pleš, knír, kožená brašna, typ jak z Četníků. A na další komoře se nás projíždějící cyklista ptal, kam jedeme. Jitka na něj zavolala, že do Montbelliardu. Pak se ho ptala, kam jede on. Ukázal na spoustu brašen na kole a batoh, a zavolal zpátky: „Do Istanbulu. Na dva měsíce“. Chechtali jsme se jak blázni. Oblast, kterou jsme proplouvali, byla, dá se říct, až „průmyslová“. Malé, nefunkční a opuštěné továrničky na řece Doubs měly vymlácená okna a bylo vidět, že jsou možná jen útočištěm místních partiček nebo squoterů. Měli jsme obědvat v Clervalu, ale místo se nám moc nelíbilo, čas byl dobrý a nevěděli jsme, co zas bude na komorách, tak jsme pluli dál. Mnohem hezčí místo byla u komory Pompierre sur Doubs. Byl u ní nádherný domek z velkých vápencových kvádrů a do očí bijící modrý most. Naobědvali se a zaregistrovali zhoršující se počasí. Nepršelo, ani nefoukalo, jen obloha byla skoro temně šedá. Další dvě komory tatranka spustila, komora se vypustila, otevřela se vrata a místo zelené naskočily obě červené. Což znamená zákaz proplutí. Servisačka nám po půlhodině čekání spustila komoru a řekla, že už končí, kde že chceme nocovat a v kolik že pojedeme ráno.

Takže jsme v příšeří večera zakotvili na tichém místě kus za centrem městečka Isle sur le Doubs a vydali se do Supermarche na nákup. Když to bylo takhle u nosu a na lodi byla lednice, rozhodli jsme se s Honzou, že těch pár sýrů, paštik, a dalších dobrot koupíme už tady. Nejdříve jsme krátce prošli centrem města (dvě ulice, radnice a úžasné veřejné toalety). V supermarketu jsme byli asi hodinu a půl a i když to známe, stejně nám oči přecházely z desítek sýrů a paštik a pomazánek. Vybrala jsem dobré bílé pro Lipku, červené pro primáře Šedivého za to, že mi diagnostikoval „jen“ luxaci čéšky a jedno červené „do foroty“. Noc byla celkem teplá, v klidu jsme se všichni vyspali a čekal nás poslední den.

Neděle 21. března

Konečně jsem nakrmila kachny. Honza si mě šťastně fotografoval (nevím, co na tom má, já se jen zbavila staré bagety), ale je fakt, že by mi to asi chybělo, kachny a labutě byly plaché, na kanále i na řece vždycky uletěly, asi si ještě nezvykly na turisty a na lodě. Kolem deváté jsme vypluli, jak jsme slíbili servisačce, zvedl se vítr a dopadlo pár prvních kapek. U Colombier se rozpršelo. Vlezli jsme si dovnitř a Honza chvíli kormidloval zespoda. Frantíci měli s sebou úžasné matrosovské čepičky s červenou bambulkou, baby ve Francii si prý sahají na tu bambulku pro štěstí.

Po dešti Alain čistil palubu a vypadal moc roztomile. Další komora nefungovala, zase přijela slečna, zase se divila a podle jejího „voila“ byla ráda, že jsme vůbec propluli. Obloha byla tmavá, lehce pršelo, ale zima nebyla, zůstali jsme na palubě. Projeli jsme zvedací most a zakotvili v nádherné vesničce Dampiere. Všude malé, nízké baráčky, kostelík, po silnici se courala a očumovala koza. Chtěli jsme se naobědvat, ale zase foukalo, tak jsme jedli uvnitř. Pokračovali jsme po řece pomalu do cíle. Na předposlední komoře jsme čekali skoro tři čtvrtě hodiny! Servisní technik byl milý, ale už jsme z toho všeho byli docela otrávení, chtěli jsme co nejdřív zakotvit, aby mohli Roubyiovi jet domů. Ale povedlo se, projeli jsme dalším zvedacím mostem, a po posledním úspěšném použití ovladače, jsme projeli komorou č. 15 a zakotvili v maríně v Montbelliardu. Honza ukázkově vmanévroval co nejblíž molu a začalo vyloďování.

Logistika je mým koníčkem, takže závěr plavby měl tenhle postup: Frantíci naložili svoje věci a Honzu. Všichni odjeli do Pontailler sur Saona, do výchozí maríny, kde stál týden náš Hrneček. Honza zamával Jitce a Alanovi, kteří kolem 7 odejeli směr Paříž, a vydal se zpátky za mnou, na poslední přenocování na lodi. Mezitím jsem vzorně vydrhla loď (příště si to rozmyslím, nikdo to nekontroloval, ale svítila jak nová, Honza mě moc chválil), zabalila jsem všechny naše věci a připravila večeři. Kapitán dorazil po osmé, najedli jsme se, dívali se na fotky a šli spát.

Pondělí 22. března

Ráno jsme nemohli dospat, po umytí a dobalení věcí jsme to všechno natahali do auta, a že půjdeme pro čerstvé croissanty do Supermarché. Prošli jsme místním sci-fi parkem a ouha, obchod byl v pondělí dopoledne zavřený. Pomalu jsme se vrátili a na palubě na sluníčku čekali na kluky z Prahy, kteří měli loď převzít. Tenhle Tarpon 37 se totiž vezl až do Kralup, SP Praha si ho cvičně půjčila od Francouzů, jestli se to na místních vodách „chytne“. Kluky čekaly stovky kilometrů po Rýnu a Labi, předávka proběhla bez problémů, tak jsme v půl 11 vyrazili na dálnici.

Cestou jsme v Belfortu nabrali naftu a koupili si jídlo. 500 km jsme ujeli v pořádku. Asi 30 km před Oberpfälzer Alb Honza dvakrát rychle zařadil, auto začalo pískat, pak hučet, nejelo víc než 80 a bylo hotovo. Doplazili jsme se k benzínce, Honza konzultoval problém s panem Bohatým, ale bylo jasno. Něco s turbem, to už nerozchodíme. Takže jsme volali Allianz, kde máme pojištění. Po čtyřech hodinách dorazil pán s odtahovkou (z Tachova) a odvezl nás do Plzně, kde byl nejbližší servis Nissanu. Po desáté večer jsme tam dorazili, nechali Hrnečka na parkovišti a věci přendali k Milanovi, Honzovu kolegovi z práce, který pro nás ve 23.00 obětavě přijel. Po půlnoci jsme vymrzlí dorazili domů. Vyndali jsme z tašky jen smradlavé sýry a padli unavení do postele…

Až na ten závěr to byla bezvadná „dovolená“. Za minimální peníze, s počasím, o kterém se nám ani nesnilo, s Jitkou a Alainem, kteří zafungovali nad očekávání dobře, a s pocitem, že jsme zvládli velkou loď ve čtyřech a v pohodě. A jarní Burgundsko bylo nádherné.

P.S. Po týdnu přivezl Honza z Plzně Hrnečka, jehož oprava stála dvakrát tolik, co dovolená. A tak už jsme doma všichni.

Kontaktujte mě