Kam zmizel Fiakr guláš?

Do Vídně jezdíme každý rok. Vždycky na stříbrnou neděli a následující pondělí. Je to pro nás tradice a přiznávám, že vídeňské trhy pro mě mají větší kouzlo, než ty pražské. 

Styčným bodem našich cest bývá návštěva některé z galerií, většinou Albertiny, kde je od podzimu do začátku jara vždycky nějaká zajímavá expozice. Letos tenhle nádherný bílý palác okupoval Edvard Munch. A toho známe z několika souhrnných výstav, takže jsem se poohlížela po něčem novém, zajímavém a hlavně časově nenáročném. A našla jsem: slavný triptych mého oblíbence Hieronyma Bosche „Poslední soud“. Nedávno běžel na ČT seriál Labyrint, kde se kolem tohoto obrazu točil celý děj. Inkriminovaný obraz je vystavený v Akademie für bildenen Künste kousek nad Karlsplatzem. V poměrně malé galerii (vstup 8 euro) je několik Rubensů, Rembrandt, málokde k vidění Lucas Cranach starší a v posledním sále Boschův skvost. Dílo je úchvatné a vydržela bych si ho prohlížet hodiny, co detailů se dá pořád a pořád nacházet.

Ale pojďme k adventu a trhům. Přijde mi, že před deseti lety bylo ve městě jen pár základních tržnic s dřevěnými domky, ve kterých se střídaly prodeje ozdob, svící a voňavých mýdel. K pití punč ve stejných hrnečkách a k jídlu langoše. V posledních letech už je ale z čeho vybírat, nebo jsme si toho dříve tolik nevšímali :-). Na každém větším náměstí najdete desítky sladkých i slaných dobrot. Preclíky, párky v rohlíku, klobásy, chleba se sádlem, langoše, zapečené brambory, polévky, špecle stokrát jinak, pizzu, samozřejmě pečené kaštany a úžasné bramborové placky. Vafle, ovoce v čokoládě, plněné trubičky a hlavně čaje, punče a svařáky. Každý trh má svůj hrneček, jsou zálohované, a věřím, že každý druhý si je raději vezme na památku domů (jako my). Naším favoritem je vídeňský raclette. Dělají ho v jednom jediném stánku, na trzích Spittelbergu, uprostřed Schrankgasse. Na velký krajíc chleba se přiloží plátek uzené šunky, na něj se nechá natéct smradlavý sýr raclette, nahoru nasype cibulka a podle chuti se doplní solí, pepřem a mletou paprikou. Je to neuvěřitelná bašta, ale pak to chce žvýkačku nebo hned ve vedlejším stánku jeden ze třiceti panáků fantastických kořalek.

A čím by byla Vídeň bez sacher dortu a vídeňské kávy? Najít v odpoledním čase místo v jakékoliv kavárně, je bohužel nadlidský výkon. Před rokem jsme s Honzou obešli asi deset známých kaváren v centru a vůbec jsme se nechytli. Jedno z posledních míst nám nakonec nabídlo vyhlášené Café Šperl (mimo centrum). Jeden typ vám ale dám. Když půjdete od Stepansplatzu k Opeře po Kärtner strasse, v čísle 21 je v přízemí jen malá cukrárna, ale nahoře v patře je nádherná, KuK Konditorei L. Heiner. Uvítá vás personál v dobovém oblečení a všechny koláče a dorty si můžete nejdříve prohlédnout v proskleném boxu. A pokud se vám podaří získat stolek u okna, k dokonalosti už chybí jen výborné latté nebo horká čokoláda za velmi příznivé ceny (na rozdíl od Cafe Hawelka, což je sice klasika, ale za kafe s rumem chtějí 8,50!).

No a co teda s tím Fiakr gulášem? Při naší první návštěvě Vídně jsme si dali v hospodě u Salmů vedle Belvederu „fiakrgulash“. Byl to takový lepší guláš, s kulatým karlovarským knedlíkem, vejcem, párkem… moc nám chutnal. A letos v červnu jsem byla ve Vídni na víkend s mamkou. Na mém oblíbeném Spittelbergu jsem objevila hospodu Centimeter II, kde ten guláš měli. Tak jsme si každá jednu porci daly (a pak málem umřely přejedením) a bylo to něco: krásné velké kostky libového masa, volské oko, dva druhy knedlíků, dva buřtíky, cibule, okurka, prostě báseň. No a teď v prosinci jsem tu naši bandu vzala do Centimeter I (za radnicí). Po lokále pobíhala nepříjemná blondýna s pohledem „ááá, turisti z východu“. Hodila nám na stůl obrázkovou knížku, kde byl Fiakr guláš vyfocený. Na jídelním lístku sice nebyl, ale když ta blondýna přišla pro objednávku, a já řekla „viermal fiakrgulash“, kývla hlavou a zmizela. Za 15 minut přinesla čtyři talíře, na kterých bylo maso v omáčce a bramborové noky. A začala debata:

Tohle není fiakr guláš“. „Je“. „Není. Byla jsem tu v létě a vypadal jinak“. „Tohle je nový fiakr guláš“. „Já chci ten z obrázku“. „To je on“. „Není“. „Máme nový jídelní lístek“. „Máte ho na fotce“. „Ale ten už není“. „Tak to tam máte škrtnout“. „Tohle je nový fiakr guláš“. „Vždyť není na lístku“. „Teď se to jmenuje Ringgulash“. „Já chci pravý fiakr guláš“. „Tohle je fiakr guláš“. „Není. Kde je vejce? Kde je knedlík? Kde je wurst?“.

Na poslední otázku vzala servírka moji vidličku, zabořila ji do mého talíře, zakvrdlala omáčkou a řekla něco v tom smyslu, jako že buřtík je vmíchaný do omáčky. To už bylo na mě moc. Další pokus přinést mi volské oko a knedlík zvlášť, už byl jen trapným zakončením a nastoupil pan vedoucí. Mluvil anglicky. Řekla jsem, že sice chápeme, že mají nový jídelní lístek, ale nemají lidi mystifikovat obrázkem jídla, které už neexistuje a hostům to neříct. A že tohle nechceme. Tečka. Vedoucí odnesl talíře a já odsoudila naše kvarteto k ochutnávání mnoha kalorických dobrot na trzích u radnice. Aduš se příští den přiznala, že měla takový hlad a chuť, že by to klidně snědla :-).

Myslela bych, že už mě ve Vídni nic nepřekvapí a že rakouský konzervatismus jak v jídle, tak v pití je jistotou, o kterou se můžu opřít. Na druhou stranu, fiakrů je ve Vídni pořád dost a dost…

Kontaktujte mě