Do Milána nejen na koncert – říjen 2014

O cestě do Milána jsem vždycky uvažovala ve chvílích, kdy se někde zmínili o tom, že je milánský Dóm nejkrásnější katedrálou v Evropě. Ale pořád jsme to odkládali na „někdy jindy“. Letos v létě se na mě obrátila manažerka jednoho divadla, že chtějí s manželem na výročí do Milána a jestli bych jim mohla najít slušný hotel a vymyslet pěkný program. Tak jsem jim to zařídila. A jak jsem se tím městem probírala a četla o něm, dostala jsem konečně tu správnou chuť, kterou posílily i ceny letenek, na poslední víkend v září jsem sehnala letenku z Prahy na Malpensu za 1450,- Kč. Tři noci jsem zarezervovala ve stejném hotelu, jaký jsem sehnala kamarádce. A ještě se mi na poslední chvíli podařilo sehnat dva lístky do lóže milánské La Scala na koncert místního orchestru. Tři dny po sobě ho tam dirigoval světoznámý dirigent indského původu Zubin Mehta. Samozřejmě jít na operu by bylo ještě lepší, ale jako na potvoru se v září ani v říjnu nic nehrálo a balet nebo recitál nás nelákaly. Takže Stvoření od Josefha Haydna, to bude asi těžší kalibr, no snad to vydržíme a nebude to deka jako Wágner :-).

Předpověď počasí byla nadějná, takže jsme v sobotu 27. září přesně na čas vzlétli jen s příručními kufříčky (vešly se tam i večerní šaty a čtvery boty) letadlem easyJet směr Itálie. Musím říct, že easyJet se hodně zlepšil, když jsme s nimi někdy letěli dříve, byl na letišti složitý check-in, sedadla jak kdo přišel a většinou zpoždění. Tentokrát byl check-in spousty dní před odletem včetně přidělení sedadla, takže jsme si jen vytiskli boarding pass a na letišti byli 45 minut před odletem. Cesta trvá hodinu, to je úplná sranda. Přiletěli jsme na terminál 2 (jen pro easyJet) a za chvíli jsme byli venku. Ve stánku v hale jsme měli připravenou obálku se jménem a v ní Milano card a mapu města. Koupili jsme si lístky na cestu busem do města včetně zpáteční jízdenky, a jen co jsme nastoupili do autobusu, jeli jsme. Cesta na Central Stazione trvá kolem 50 ti minut, přece jen je letiště  hodně daleko za městem.

Na nádraží jsme našli cestu do metra, popojeli dvě zastávky a pak asi 5 minut pěšky do hotelu Florence. Tenhle malý tříhvězdičkový hotel je v poměrně klidné čtvrti, u parku, o který se dělí pejskaři, děti na houpačkách, důchodci a puberťáci tam hrající pouliční basket. Hotel má 4 patra, bydleli jsme v tom nejvyšším, v docela velkém pokoji s balkonem a s velkou koupenou. Kromě matrací, které by se daly splést s trampolínou, bylo ubytování za cenu 78 euro včetně snídaně, řekla bych, více než dobré. Čekat ve velkoměstě ticho je nesmysl, takže to jako vždy jistily špunty do uší, ale spíš kvůli hlučným Talošům než tramvajím.

Vybalila jsem těch pár kousků a honem kafe, honem kafe. Asi 10 minut od hotelu, v jedné z hlavních nákupních tříd, leží vyhlášené pekařství Vergani. V rámci Milano card jsme v něm dostali typickou milánskou buchtu. A to bylo asi všechno, k čemu nám Milano card byla. Takže rozhodně nedoporučuji. Milano card inzerovaná jako třídenní karta se spoustou výhod a slev do muzeí je vlastně obyčejná 48 hodinová jízdenka, která stojí normálně 8,25 euro. Těch dalších 5 euro nám přineslo opravdu jen tu buchtu. A mapu. Ke kartě totiž dostanete průvodní leták, kde se pak dočtěte, že tahle sleva je podmíněná tímhle, tohle platí jen v úterý, tohle když to koupíte jen tamhle atd. atd. Takže rada pro všechny, co se chystají do Milána, kupte si klasickou dvoudenní jízdenku, nebo samostatné jízdenky, platí 90 minut na všechno. A i širší centrum města se zvládne úplně v pohodě pěšky…

Po skvělém kafi jsme prošli pár ulic a našli zastávku tramvají linky 1. Na téhle lince jezdí ještě staré, nádherně zrekonstruované tramvaje, s vysouvacími schůdky, dřevěnými lavicemi a velkými okny. Tak jsme si tuhle romantiku užili jízdou do centra, protože „jednička“ jezdí skoro až k Dómu. Tam jsme taky vystoupili. Bylo modro, akorát na kalhoty a krátký rukáv. Pocházeli jsme náměstím a koukali, kde co je. Zámek je kousek, nádraží taky, na Google Earth to všechno vypadalo dál, to toho asi moc nenachodíme (haha). Bylo něco kolem šesté, rozhodovali jsme se, jestli to má cenu lézt na střechu Dómu, ale fotky už by asi nebyli nejlepší, zítra je taky den. Na náměstí byly davy lidí, v sobotu večer se není co divit, bohužel jsme zjistili, že po celém městě mluví z deseti lidí italsky tak dva.

V malých krámech prodávají Vietnamci a Číňani, černoši samozřejmě nepracují, ale nabízejí bavlnkové náramky a fejky šátků a Indové chodí po restauracích s růžema. Jako všude. Jinak je v Miláně až překvapivě hodně Asiatů, mají celé ulice, školy a kostely, kde jim slouží mše v angličtině. Projeli jsme ještě kousek tramvají a cestou zpátky narazili na úžasnou zmrzlinárnu. Čokoládové asi pět druhů a jinak samé exotické. Zvládáme tak dva druhy do mističky, takže to byla skoro večeře. Už za tmy jsme se vrátili před Dóm, celé náměstí bylo krásně osvětlení, i nákupní pasáž Victora Emanuela. Začali jsme se poohlížet po něčem na zub, kolem samá rychlá občerstvení, samozřejmě Mekáč, pizza, ale všude bylo narváno, že lidi s pizzou seděli i na chodníku. Všimli jsme si, že hodně lidí nosí v pytlíkách nějaké smažené placky nebo co a za chvilku jsme narazili na krámek s nápisem Luini. Šli jsme to dovnitř omrknout. Byla to dobrota, jakoby langošové těsto plněné prosciutem a mozzarelou. Spokojeně najedení jsme se metrem vrátili do hotelu..

Snídaně v hotelu celkem ušla, byl čokoládový dort, jogurty, nějaké salámy a sýry, které jsme v neděli vynechali, stačí nám dobré kafe a croissant. Spíš čím méně, tím líp pro nás, protože když jsou někde bohaté snídaně, tak se většinou přežereme. Čekal nás náročný den, který jsme začali v Castello Sforzesco v centru. Není to zámek jako takový, spíš areál s parkem a několika muzei. Prošli jsme zahradu a ve Via Cusani 5 si vyfotili dům, ve kterém bydlel maršál Radetzky. Celý dům je po rekonstrukci a prodávají se jednotlivé apartmány, Honza si to našel na netu. Krásný byty v centru, u tramvaje, ale vypadá to, že zájemců za tu cenu moc není. Malými uličkami jsme se prodrali k Pinakotéce Brera, která platí ve městě za nejslavnější obrazárnu. Kousek před ní je zase Radetzkyho úřad, tak to byl Honza ve svém živlu. Obrazárna není veliká, má 36 sálů a většina obrazů má náboženskou tématiku (která nás zase až ak moc nebere). Veronese, Raffael, Bellini, Caravaggio, na rozšíření obzorů to bylo akorát.

Když jsme vyšli z muzea a vydali se do Café Radetzky na oběd, potkali jsme neuvěřitelnou „babu“. Bylo jí snad devadesát, možná víc, šinula se ulicí a pořád si pro sebe mumlala, jakoby nadávala. Byla celá oblečená do vínové a zelené kůže, sukni až na zem, klobouk, Vuitonku v jedné ruce, papírovou značkovou tašku s nákupem v druh ruce, ověšená řetězy, no úžasný. Hrozně dlouhou dobu jsem se jí snažila vyfotit, ale moc to nešlo a mně je blbý postavit se před někoho a drze na něj namířit foťák, prostě to neumím. Babu jsme po deseti minutách opustili, ujistili, že v Café Radetzky nemají jediné volné místo, tak jsme vlezli do metra a posunuli se k Dómu.

Bylo krásně, akorát na vyhlídku. Lístky na střechu Dómu stojí 7 euro když jdete po schodech, 12 euro když jedete výtahem. Nejsme měkký, jdeme pěšky. A bylo to v pohodě, za chvíli jsme byli nahoře. Výhled ze střechy je nádherný, škoda, že město hyzdí jeřáby a hodně domů je v rekonstrukci. Na střeše jsme chvilku poseděli a najednou vidím, jak se kolem Honzy motá nějaká malá baba s foťákem. No vida, že by taky někdo Honzu prosil, aby ho vyfotil? Většinu to chtějí po mně. Najednou koukám, že si chce baba vyfotit JEHO. A další. A další. Honzovy šediny a vousy učarovaly peruánským turistům a všichni se s ním střídavě vyfotili. Tak jsem je pak vyblejskla všechny společně :-).

Sešli jsme 300 schodů a vyjeli do 7. patra luxusního obchoďáku naproti Dómu na terasu, kde jsme si dali předražené kafe. Kolem posedávali většinou mladé slečny se značkovými papírovými taškami s aktuálním úlovkem. Některé i v doprovodu lehce slizkých mladíků. Honza si přeměřil chlapce u našeho stolu a potichu prohodil k mladé Italce: „To se budeš holka divit, až se z něj vyklube buzna“. Tak jsem ho ujistila, že holka to určitě ví, a proto s ním chodí nakupovat :-). V tomhle obchoďáku ale utráceli především turisti (i když každá druhá Italka má samozřejmě přes rameno Vuitonku). My tam chodili na záchod, protože to byla jistota a několikrát denně jsme šli kolem. Po kafi jsme popojeli ke kostelu San Ambrosio. Svatý Ambrož je patron města a je pohřbený v kryptě kostela. Vždycky mě v Itálii překvapí, co oni stavěli v době, kdy jsme u nás ještě skoro „lezli po stromech“. Další zastávkou byl kostel San Lorenzo, kde v tu chvíli (jak jinak) končila mše pro místní asijskou komunitu. Všichni vycházeli ven z kostela a hned se stavěli do fronty na dlabanec. Každý dostal umělohmotnou misku s rýží a nějakým masem. Honza z toho byl nějak rozhozenej, tak jsem usoudila, že by potřeboval české pivo, které měli v nedalekém Western restaurantu.

Půllitr točené Plzně ho trochu srovnal, takže jsme pokračovali dál, za Porta Romana k velké vodní nádrži, která propojuje dva kanály. Ačkoliv to mohlo vypadat jako v Benátkách, nevypadalo. Oba kanály byly vypuštěné a velká nádrž obehnaná plotem. Ten větší, canale Navigli, byl víc jak kilometr po obou stranách narvaný stovkami stánků s veteší: obrazy, lustry, oblečení, bižu, hřebíky, knoflíky, nábytek, tak velký bazar jsem snad viděla jen v devadesátých letech v Paříži. Prodírali jsme se davy lidí a šlo vážně ztuha, na jedné straně úzkého chodníku byly malá bistra a restaurace, na druhé vetešnické stánky a mezitím tak metr. Občas se tady asi objeví krásné vintage věci, jako kabelky Gucci nebo Prada, ale jinak je to bazar. Plánovali jsme, že si dáme u kanálu romantickou večeři, všude svíčky a světla. Ale nad rybníkem Kačákem v pološeru koukat na úklid stánků, to jsme fakt nedali. Pěšky jsme se vydali až na Corso Italy, sedli na tramvaj a posunuli se k Dómu. Chtěli jsme si dát ještě jednou ty dobré kapsy, ale měli zavřeno a všude kolem taky, nakonec jsme si dali malý cheese a odjeli na hotel. Neděle byla programově náročná, měli jsme toho dost. V noci mi byla zima a hrozně mě bolely kyčle (to je dost divý, jsem zvyklá trajdat…).

Pondělní ráno jsme začali čerstvou snídaní: pršut, sýry, croissanty, kafíčka a před desátou vyrazili na Buenos Aires. To je dlouhá nákupní třída vedoucí z Piazza Loreto až k Porta Venezia. Je plná obchodů střední třídy jak do kvality, tak do cen. Občas jsem někam nakoukla pro inspiraci, ale nic mě nenadchlo. Nákupní třída neměla nouzi o žebráky a podivné existence, jako v každém větším městě. A jedna věc nám teda přišla extrémní. Miláno je „pochcaný“ město, neumím to napsat líp. Všude je cítit moč, ať se jedná o centrum, postranní uličky, nebo luxusní třídy a pasáže.

Nikoho jsme čůrat na ulici neviděli, ani v noci, ale ten pach je všude a je opravdu nepříjemný. To byla jediná negace v jinak hezkém a zajímavém městě… Na jejich omluvu musím říct, že už asi dost dlouho nepršelo :-). Posunuli jsme se metrem k jednomu malému nádraží a pak pokračovali kus za centrum tramvají k fotbalovému svatostánku místního AC Milán a Inter Milán – San Siro. Stadion je obrovský, moderního designu, samý beton. Nechtěli jsme na komentovanou prohlídku stadionu ale třeba do muzea, nebo do shopu. A to teda bylo zklamání. V Barceloně je muzeum a shop uvnitř stadionu, dá se vyjít na ochoz a vyfotit trávník apod. (aspoň v roce 93 to tak bylo). Tady je muzeum na ploše u hlavního vchodu hned za pokladnou v malém tesco baráčku a shop je asi 8 x 5 metrů hned za ním. Prostě dvě plechové krabice a nesmí se vůbec nikam jinam, hned vás žene strážný pryč.

Otráveně jsme jeli zpátky. Na půlce cesty jsme vystoupili na malém náměstí, kde byly trhy s pečivem a salámy, ale lezly po tom mouchy, tak to ani omylem. Courali jsme jen tak městem, koukali po výlohách, občas vlezli do krámu s oblečením, ale buď to jsou hadrárny typu OVS, nebo luxusní značky mimo moji peněženku. Dostali jsme hlad, a jak se říká, slepý kuře našlo zrní. Objevili jsme úžasné malé bistro, spíš jak ve Francii, než v Itálii. Desítky různých panini, tortil, bagetek, do všech zapíchnutá cedulka, co v tom je a kolik to stojí. Nechali jsme si zapéct dva druhy a v klidu se najedli uvnitř. Bistro se myslím jmenovalo Hardy a je kousek od Santa Maria delle Grazie, kde je Last Supper (ale to až zítra). Po obědě jsme přejeli do místa, kterému se říká Quadrilatera. Je to několik ulic kolmých na Via Manzoni, a tou nejznámější je Via Montenapoleone. Platí za nejluxusnější ulici ve městě co do butiků a hotelů. Loro Piana, Prada, Versace, Hermés. Tam bych si teda vybrala bez problémů, některé modely byly nádherné, některé šílené, ale botičky a kabelky většinou podle mého gusta. Zase jsou v módě velké cvoky, ostny, řetězy. Hmmm?

Jak to vyřešíme večer s jídlem? Jednoduše, cestou do hotelu jsme se stavili v malých potravinách, koupili čerstvou housku, sýr a prosciuto a najedli jsme se na pokoji. Sprcha, vlasy, obléknout šaty, lodičky do kabelky, Honza jako vždy za štramáka a vyrazili jsme. V půl osmé jsme nádherně osvícenou pasáží Victora Emanuela II prošli k Teatro alla Scala. Ač divadlo zvenčí vypadá úplně obyčejně a tuctově, vnitřek je opravdu nádherný. Křišťálové lustry, samet, satén, mramor. Naše pražská Opera je taky moc krásná, jen je menší. Sál La Scaly pojme až 2500 lidí, v pěti patrech jsou stovky malých lóží a v šestém patře jsou místa, která se na poslední chvíli prodávají těsně před začátkem představení. Jsou se zvláštním vchodem a lidé nemusejí být společensky oblečení. My jsme měli lóži ve třetím patře, v půlce levé strany, s číslem 11 (jak jinak) a bylo z ní hezky vidět jak celý sál, tak na podium. Sezení v lóži není nijak pohodlné, je tam pět míst, první dvě jsou křesílka postavená proti sobě a člověk se tam musí poskládat s nohama. Ta další tři místa jsou jen taburety bez opěrek a to jsem ty lidi litovala. Pokud chtěli vidět, museli stát, pokud seděli, neviděli nic. Naproti nám bylo několik volných lóží, říkala jsem si, proč si to ty lidi nedomluví na druhou část, když je tam místo (den poté jsme se dozvěděli, že to jsou předplacené lóže, takže tam nikoho cizího nepustí). Za pět minut osm nebylo ještě zdaleka plno, říkali jsme si, no jo, Italové, začnou klidně o patnáct minut dýl, ale ne.

Přesně v osm byl sál plný, zhasla světla, přišli muzikanti, pak sbor, zpěváci a nakonec pan dirigent, za dva roky osmdesátiletý Zubin Mehta. Bylo to nádherné! Žádná těžká muzika, dokonce jsme párkrát zaslechli motiv jak z Mozartovy Kouzelné flétny (že by to za pár let Wolfgang trochu okopčil?) a německá sopranistka Julia Kleitner byla úžasná. Občas jsem ani nedýchala a byl to opravdu super zážitek. A když jsme pak šli v těch večerních šatech tou osvícenou pasáží, lidi byli takový nějaký „osvícený“, bylo to moc hezký, a jak vždycky říká Honza, z toho budeme ještě žít dlouho.

Ráno jsme nechali kufry na recepci a jeli metrem k Duomu. Měli jsme tam sraz na komentovanou prohlídku s průvodkyní. Nikdy takové akce neabsolvujeme, ale tohle byla jediná možnost, jak vidět Da Vinciho Poslední večeři. Lístky jsou totiž vyprodané měsíce předem. Bylo nás čtrnáct, Angláni, Žaponci a my a průvodkyně mluvila tak jednoduchou angličtinou, že jsme ji skoro všechno rozuměli. Udělali jsme si tříhodinovou pěší okružku městem, dozvěděli se pár zajímavostí a ve 13.15 byli vpuštěni do přísně střežených místností kostela S.M. delle Grazie.

Každou čtvrthodinu může dovnitř asi tak třicet lidí a nesmí se tam nic, jen dýchat a koukat. Všude čidla a kamery. Freska je krásná, docela i velká, už samozřejmě hodně vybledlá. Tak jsme rádi, že jsme viděli jedno z nejslavnějších děl světa! Po prohlídce jsme zašli do toho blízkého bistra, a i když byl výběr dobrůtek už minimální, pochutnali jsme si jako včera. Kolem třetí jsme ještě prošli centrum a zašli do nejvyhlášenější zmrzlinárny v městě. Tiramisu a ricotta s kandovaným ovocem, neuvěřitelné. Byl čas se v klidu vrátit do hotelu. Cestou jsme si chtěli ještě dát to jejich úžasné kafe, ale raději jsme vyrazili na nádraží k autobusu na letiště. Sice tam budeme zbytečně brzy, ale prohlídneme si obchody a dáme kafe klidně dvě….nakonec jsme byli rádi, že jsme vůbec stihli letadlo! Při výjezdu z města byly takové zácpy, že jsme se dostali do hodinového skluzu a na letiště dorazili 30 minut před odletem. Malé kafe jsme si dali až doma, když jsme vybalovali. Byla to nakonec skvělá náhrada za zrušený Izrael a Jordánsko, hlavně díky tomu koncertu. To, že mě bolely kyčle a klouby se projevilo o den později, zalehla jsem s chřipkou. Ještě že tak :-).

Kontaktujte mě