Canal du Midi – září 2007

Už ani nevím, kde jsem na Canal du Midi přišla. Jestli v průvodci po Francii nebo na internetu. V každém případě plán na dovolenou na lodi ve mně uzrával dlouho. Ukázala jsem Honzovi články a obrázky o kanále a bylo rozhodnuto. Zjistila jsem, že je v Praze sice cestovka, která pronájmy lodí zajišťuje, ale přece jen si tyhle věci raději zařizuji sama. Takže jsem našla, objednala, zaplatila a mohli jsme plánovat dál. Dala jsem si opravdu záležet, chtěla jsem pár dní před a pár dní po lodi poznat kousek Francie. Třeba Provence, před mnoha lety jsem četla knížku od Miroslava Horníčka Jak potkat slunce, a moc se mi líbila. Půl roku jsem pátrala po knihkupectví kvůli Obrázkům z Provence Honzy Šmída, ale marně – beznadějně vyprodáno a v knihovnách rozpůjčováno. Tak jsem využívala internet: koumala, četla, prohlížela a těšila se. Samozřejmě jsme se těšili oba…

lodní deník

18. září  – úterý

Z Pézenas přijíždíme do Agde po Route de Bessan, těsně ke kanálu. (GPS nás zatáhla do zakázané odbočky, ale navedla úplně přesně a ušetřila asi 10 km). V Nauticu sedí baba. Umí celkem slušně anglicky, bere si z Šárčiny karty 550 depozit na loď a 88 na úklid, doufáme, že si to nestáhnou dříve. Překvápko – v ajfru ze slušné ceny jsme celou dobu zapomněli počítat 100 Euro za jednosměrnou cestu, teda spíš jsme brali cenu na faktuře za konečnou. Takže 180 euro hotově, ještě za odvoz Olafa. Jdeme na loď, Dan Cooper se klidně pohupuje na kanále, svítí sluníčko, pohoda. Než vlezeme do lodi. Všechno strašně malinký, čekáme na instruktora, Šárka vybaluje věci, něco do miniskříně, něco do koupelničky a kufr cpeme mezi stůl a dveře…. Postel Šárka stele 20 minut!!! (Snaha o průchozí prostor vytvořením oddělených lůžek se nepovedla). Sice tři peřiny, ale jen jedno double povlečení. Už vidíme, jak přes sebe lezeme v noci čůrat. Přichází Mike – špinavej, potetovanej, ale velmi slušně anglicky mluvící. Ukazuje Honzovi kde co je, jak se loď řídí, a pak hoši střídavě plují po kanálu. Když „přebíráme“ loď, je po 16. Honza se ptá na rybářský lístek, prý ho mají u nádraží nebo v Tabácích (velký kulový). Vyrážíme do města na krátký nákup – bageta, sýr, salám, mlíko, pečivo k snídani.(Lístek jsme po strastiplném hledání nesehnali…).

V 18.10 vyplouváme z mariny v Agde. Aleje, pár mostů, prudké večerní slunce do očí, blbě se řídí. Jinak super. Honza je ze začátku trochu nervózní, ale za chvilku už se srovnává a řídí i na „fly“. Nastávají zmatky s mapou – kde vlastně jsme. Po třetím pokusu se daří, snad se tu mapu naučíme číst. Šárka si zkouší kormidlo nahoře (je to lepší než auto). Ve 20.00, téměř za tmy, přijíždíme před Portiragnes. Kotvíme pár set metrů před vesnicí a hlavně před první komorou. Večeříme na lodi a vyrážíme do vsi. Totálně mrtvo kromě pojízdného stánku u silnice. Máme toho dost, vracíme se na Dana a štosujeme se v malé posteli. Usínáme kolem 22.30. Původní ticho a klid se mění v nekonečné štěkání nějakého šíleného čokla ve vesnici. Ujeli jsme asi 12 km za 100 minut.

19. září  – středa

Ráno budíček kolem 8. Rozlámaní z malé postele a nevyspalí ze psa kreténa. Snídáme croissanty a naše české kafíčko. Čeká nás první komora. Lehce po 9 (Kapitán musí zahulit, samozřejmě) vyrážíme. Před komoru čekají dvě lodě. Uvazujeme Danečka a jdeme se podívat. Šárka trapně padá při nástupu na loď. Ano, první a zdaleka ne poslední psí hovno (jinak se to napsat nedá), takže skluz jak na vyleštěném tobogánu. Při vjezdu do komory pomáhá jakýsi pán stojící nahoře a držící lana. Šárka ho má za „komorníka“, takže hází lana, děkuje a napodobuje loď před ní. Pán je ovšem pouze částí posádky té lodi před námi, žádný „placený“. Pomáhají nám další lidi ještě v dalších dvou komorách, pak už to zvládáme sami. Akce v komoře, tudíž zdýmání nahoru, trvá jedné nebo dvěma lodím tak 15 minut… Jedeme kolem nádherných vinic, Honza už má kapitánskou čepici (s nápisem Rhodos, co mu koupil Lexa Pyško, když měli pánskou dovolenou), protože jsme projeli komoru. Sedíme nahoře, je to lepší výhled a taky lepší manévrování s lodí, než zespodu. Dalekohled se hodí, hlavně když se blíží nějaký most, kterých jsou tu desítky.

Další 3 komory, v pohodě, pomáháme si navzájem s dalšími dvěma loděmi. Zvykáme si na malý prostor, je to jako na malé chatě, ale útulné a praktické. Záchod se musí „pumpovat“, jde to ztuha, nadáváme, ještě z toho vytéká voda, docela to smrdí. Je to loď no, říká Honza už asi podesáté a od této chvíle to Šárka odmítá počítat. Nádherné počasí, 27°C, sluníčko, lehký vánek. Je čas se vykoupat. Hloubka kanálu je asi 2,5 metru. To místo, kde Šárka spadla do vody, bylo naštěstí jen po pás. Ne každý magor se koupe v legínách, ale plavčík musí poslouchat, tudíž Honzovo „přitáhni tu loď“ by bylo splněno, kdyby mezi lodí a Šárkou nebyl metr a zkuste se v předklonu nad vodou narovnat. Nemožné! Takže převlíknout (do bílého) a vyrážíme kolem 13 do jednoho z větších měst – Béziér. Šárka vítězí v boji o směr cesty (Honza má tendence chodit zkratkou – prodlužovačkou), míjíme cikánské ghetto v kopci, takovej malej Žižkov a vyfuníme do centra města. Banka, kostely, obchody, upravené, čisté. Honza už bručí, že má hlad a nastává nám tolik známá „foodhysteria“ na dovolených: „

Honzo, na co máš chuť?“ „No já nevím, mně je to jedno, hlavně něco.“ „No jo, ale jak si vybereme hospodu, když nevíme, po čem jdeme?“„To je jedno, já si vždycky někde něco vyberu“. „Dobře, tak něco vyber.“ „No ale kde?“ „Tak pudem, snad na něco narazíme, hele, třeba tady pod těma slunečníkama“. „Ale já nechci salát“. „Vždyť jsi říkal, že je ti to jedno“. „No to jo, ale teď salát nechci“. „Tak jdeme dál“. „A nemáš chuť třeba na palačinku?“ „To ne, nemám“.

Atd.atd. v mírných obměnách den po dni….S vypětím sil narážíme na klasickou Braserii. Blondýna s kobylím obličejem, legíny a halenka, čekáme 15 minut, než přijde. Dalších 15 minut než donese lístek. Šárka vybíhá a rve jí ho z ruky. Servírka totiž cizincům zrovna předvádí jídla z lístku: střídavě bučí, kejhá, chrochtá, cizinci se ohromně baví, ale my máme HLAD! Honzův pstruh je úchvatný, na mandlích, a voní celou ulicí. Šárka má zelený salát s asi 20 dkg úžasného Rokfóru a čtyřmi druhy nastrouhaných ořechů. Musíme to trochu vychodit, takže jdeme do místní katedrály, krátký nákup v Lidlu (je levný :-)) a k lodi.

Vyplouváme v 16.15 hod. Po asi 100 metrech čeká v zatáčce loď, asi na otevření komory. Šárka se jde podívat, no jo, je tam nějaká komora. A hroznejch turistů… Honza vidí vlevo od vody podivný val s jakoby výtahem, prohlašuje, že to už někde viděl a „ať se to hlavně vyfotí“. Komora se otevírá, loď vplouvá, my za ní….a …. A  čeká nás 6 komor za sebou, pověstné Fonseranes!!! Hodina a čtyřicet minut bez oddechu: do komory třetí v pořadí, Honza první lano Šárce, Šárka omotá, hodí zpět Honzovi, druhé lano Šárce, omotá, drží. Voda nateče, otevřou se vrata, lodě plují 10 metrů  a znovu. Jedno lano, druhé, atd.atd. Není co řešit, není nad čím váhat. Je to fuška, vyčerpaní se rozkoukáváme až nahoře, kotvíme a vracíme se zpátky na „kopeček“ no to přece musíme vidět. Převýšení 21 metr, kroutíme hlavou, jak je to všechno vymakaný.  Je půl sedmé, to už daleko nedojedeme. Míjíme marinu v Colombiers, strašně narváno, nějaký jouda s fajfkou, patrně Anglán, mává rukou, že voda je jen na žetony, no nic, natankujeme až ráno v Poihles. Kotvíme lehce po sedmé asi 300 metrů za Colombiers.

Ticho, klídek a … Hitchcock. Tisíce špačků v korunách dělá takový řev, že přemýšlíme o špuntech do uší. Naštěstí si předávají vzkaz, že je ještě někde na vinici pár nesebraných hroznů a obrovské hejno táhne kamsi. Večeře na lodi, jdeme se projít. Opět krásná a opět mrtvá vesnice. Narážíme na zavřenou boulangerie (ráno budou čerstvé croissany) a vzápětí procházíme marínou. Jedna loď vedle druhé, na palubách u stolků se svíčkami a jídlem posádky lodí, obě restaurace na břehu plné. Na kraji maríny otevřené dveře do fitka, kde se pár slečen snaží o nějaký výrazový tanec. Odcházíme do klidu naší lodi, po 22 hod. spíme jak dřeva.

20. září – čtvrtek

Šárka vstává kolem půl 8 a doslova vybíhá v teplácích a bundě do vesnice. V místní pekárně to voní, kupuje čerstvé dobroty, hlavně takový pletenec s mandlemi (na mandle si tady docela potrpí). Kafíčko, doutníček a kolem 10 startujeme. Po 500 metrech narážíme na tunel, hodně úzký, jeskyně Malpas (bohužel hezčí z druhé strany než jsme pluli my). Nedá se fotit, jedna jediná fotka stylem „v kómatu – světlo na konci tunelu“. Sluníčko, bezvětří, jen trochu chladněji, vždyť je 10. Stavíme v Poihles. Nádherná vesnička, nikde nikdo, není kde se zeptat, jak funguje automat na vodu. Anglán třeba kecal, s těma žetonama. Luštíme na kaslíku nápis 2Eura za 300 l vody. Mince zoufale propadává do mističky. Honza v klidu kouří. Šárka vylézá na břeh, snaží se najít někoho ve vsi, bohužel marně. Sakra bydlí tady vůbec někdo? Na sedmadvacátý pokus se dvoueurovka „chytá“ v automatu a my tankujeme svých 200 litrů (není nad večerní sprchu). Pokračujeme sami po kanále, jestli míjíme dvě lodě, je to hodně.

Po 11 přijíždíme k vesnici Capestang, rozmýšlíme, jestli tam máme jít, ale láká nás vyčnívající zvonice a chceme si dát pauzu. Jestli na nás někde dýchnul Chevallier, tak tady. Domečky, zákoutí, zchátralé domy, jedna pošta, jedny informace a náměstí, kde se „děje všechno“. Z amplionu na kostele se ozve muzika s Top Gunu, řve na celou vesnici a už to jde: „Attention, attention….“ Zůstáváme na náměstí, Šárka kupuje pohledy a pak si sedáme do houpaček. Ano, obě místní kavárny mají kromě stolků také pruhované zahradní houpačky. A aby se člověk nemusel tolik naklánět, po straně je odkládací pultík na kafe. Sedíme, relaxujeme, píšeme pohledy ani se nám nechce pryč. Dopíjíme úžasné dvojité presso s mlíkem (1,40 Euro, neuvěřitelná cena), Honza kupuje krátké Partagasky (no konečně) a vracíme se na loď. Na dalších pár kilometrech strašně zatáček, takže zábava. Šárka kormidluje asi hoďku (a dobře), hledáme místo na oběd. Jedno úžasné jsme propásli a pak dlouho jak na potvoru samý rákos, takže se nedá se vystoupit.  Za zatáčkou vidíme idylku: vinice, malý zámeček, místo na kotvení, paráda. Sedíme na přídi, na židlích tác se šunkou, smradlavým sýrem, bageta, máslo, džus, teda to je den…..

Honza odráží od břehu jak profík, pěkně zadkem (ono mu to vůbec jde dost dobře  :-)) a jedeme dál. Zatáčky, pole, louky, vinice, celkem rovina, vidíme na kilometry daleko.  Platany najednou střídají úžasně vonící borovice. Poslední komorou proplouváme těsně před 19 hodinou. Kotvíme v zatáčce pod hradem vesnice Argens Minervois. Pět minut a máme vesnici prošlou. Úchvatná místní studna. Dovršíme romantiku večeří v jediném místním zařízení – bar na břehu kanálu. Bavíme se s Angličany, plují z Toulouse do Narrbone, no, to je teda žrádlo. Tipujeme si, co asi znamenají místní jídla (vše je francouzsky, samozřejmě). Přichází obsluha. Z asi dvaceti jídel mají jen čtyři, Šárka má jen o něco méně hnusné jídlo než Honza. Ještě že je přítomen pes dojížďák. I víno je hnusný a to je co říct. Angláni se smějou, že tomu psovi asi dají všechno.

Vracíme se na loď, další hejno špačků opět po 21.30 odlétá kamsi… začíná zlobit vodní pumpa. Místo třívteřinového bzučení bzučí pořád. Něco není v pořádku. Šílenej zvuk. Honza vypíná vodu, ale co čerpadlo? Je na jinej okruh, nebo máme šanci se potopit? Po zkušenosti s koupáním Šárka prohlašuje, že pokud se potopíme, tak houby zle, z toho metru nás vytáhnou. Honza je nesvůj, pořád se štrachá v kabelech v koupelně, řve něco o „zkurvený elektrice, dyk to někoho praští“, Šárku bolí hlava z toho zvuku, prosí Honzu, ať už to vypne, že se ráno zavolá technik. Usínáme před půlnocí, a i když se nepotápíme, spíme jak „na vodě“.

21. září  – pátek

Nastartovaná pumpa opět hučí. Hledáme telefonní kontakty, před 9 je to zbytečné. Šárka odchází do vsi pro čerstvou bagetu. Po 9 se Honza dovolává do kanceláře Nauticu v Agde. I když všichni tvrdí, že anglicky ano a Honza anglicko-francouzsky popisuje problém (ještě že u toho nedělá vrmvrmvrrrrr), máme pochyby. Šárka krmí hejno kachen houskou od včerejška, Honza hulí a čekáme. Asi za hoďku a čtvrt přijíždí mládenec z Nauticu. Anglicky „little“. Štrachá se v lodi, vyměňuje pumpu, ukazuje ožvejkaný kus na té staré, loučí se a táhne po svejch.

Kolem půl 11 vyjíždíme, „Den blbec“ pokračuje. Před první komorou uvazujeme loď, jdeme se mrknout, co je dál. Šárka odstrkuje loď, bohužel málo, Honza dává zpátečku, pak dopředu a bum. Nevšiml si dřevěného mola a vzal to rovnou do levého předku, přímo mezi fendry, kde byl kousek volného místa. Šárka lakonicky volá „nabořil si loď“. Průjezd první komorou v pohodě, zjišťujeme škody, fotíme. Začíná Honzův mírně hysterický záchvat „to je depozit v prdeli, blbě´s mě odstrčila, to je to, že mě neposloucháš, děláš si všecko po svým“ apod. Šárka řve pochopitelně taky, protože se cítí dotčená, že se jí něco vyčítá. Samozřejmě že má Honza pravdu, protože Šárka je nejchytřejší a všechno si dělá po svým. Ani se nepokoušíme odhadnout škodu. Pět set euro? Tisíc? Deset tisíc? Nevíme. Začíná „tichá domácnost“. Šárka už má dost mlčení. Bere mobil, vytáčí číslo:

„Dobrý den, jsme ve Francii, máme půjčenou loď, bourali jsme, kdyby něco, kolik tam mám na pojistce spoluúčast na škodě? Deset milionů. Díky. Jo. Ano. Protokol o škodě a potvrzení o platbě s sebou, jasně. Díky. Nashle“.

A je to. Morávek se zklidnil a můžeme vyrazit na obhlídku Hompsu. Nevíme, proč je Homps jedno ze stěžejních míst na mapě, nic tu není, malá marína, dvě slušné restaurace nám v 13.40 sdělují, že jídlo už ne. V obchodě u pumpy kupujeme zeleninu a sladké na nervy a odjíždíme s tím, že bychom rádi stihli poslední komoru v Marseilles, bude to tak tak. Jestli to nestihneme, zůstaneme viset v nějaký prdelce, kde nic není, jen se tam někde prodává víno. Sice kolem šesté děláme trojkomoru za 25 minut, ale komorník ukazuje, že je další už je zavřená. Mluví pro to i informace, že je v televizi rugby Francie-Irsko. Jestli si někdo myslí, že Frantíci jsou šílený po fotbale, tak asi jo, ale až po rugby. Vyplivaní dojíždíme v 19.08 před Marseilles. Kazí se počasí, honí se mraky, je cítit déšť.

Kotvíme u břehu, 100 m před komorou. Nikde nikdo. Vlevo od vody, na kopečku uprostřed vinice stojí malá rotunda s nápisem Restaurant La Muscadette. Tak jo, za to nic nedáme. V ledničce je pohotovostní bageta, máslo, sušenky. Vyfuníme kopec a čeká nás klasický francouzský zájezdní hostinec u silnice. Dřevo, kostkované ubrusy, domácí atmosféra, lístek ve čtyřech jazycích. Ceny spíš vyšší. Honza si konečně dává specialitu Languedocu – cassoulet, bílé fazole, kachní kousky, kachní stehno, klobása. To vše v divokém koření, trochu více mastné. Šárka volí místní specialitu – husí játra. Místní husy se krmí vlastně jen kvůli játrům… Oboje vynikající. O červeném zámeckém Chateau au Graves nemluvě (Šárka má smolíka, samozřejmě). Den Blbec končíme talířem kozích sýrů z místní farmy. Největší útrata za celý týden na vodě, ale úžasný. Tuhneme. Po 21 na lodi, sprcha, pyžamo.

„Honzo, kde máš tašku?“ „Já ji tam asi nechal….. ?? (pozn. doklady, karty, peníze, pas apod.)“.

Šárka ještě v teplácích vybíhá z lodi, kopec k rotundě, v hospodě chápavé pohledy, taška daná stranou. Rozjetá během na kratší trať Šárka před spaním čte, usínáme kolem 23 hod. Začíná pršet.

22. září – sobota

Ráno zataženo, déšť, trochu se povalujeme v posteli, nechce se ven. Komora otevírá. Snídáme a v 9.40 vyplouváme. Je mokro, hnusně, ale kupodivu teplo. Šárka blahořečí za dvoje pracovní rukavice. Mokrá lana a ještě od písku jsou pěknej humus. Takže pantofle, vykasaný legíny a větrovka. Jedeme 9 km do Trébes, tak na poledne. Honza potřebuje benzín do zapalovačů, má asi 4 a už nefungují. Všechno probíhá v pohodě, ve 12 jsme v Trébes. Uvazujeme loď asi 300 metrů za městečkem. Neuvěřitelně posraný náspy u vody, cesta do města, prostě pejskaři tady určují směr (nejen tady, asi v celé Francii). Obchůdků pomálu, míjíme pizzerku, váháme, zda není brzo na oběd. Vzhledem ke zkušenostem s dobou obědů, vcházíme, sedáme, objednáváme a dostáváme takovou porci, že Šárka domlouvá krabici s sebou, bude aspoň večeře. Směr Carcassonne stále zataženo, drobný déšť. Když vjíždíme do Carcassonnu, vidíme úžasné panorama Citadely, projíždíme městem, v jedné komoře v centru jsme také jediní, fotí si nás turisti, říkáme komorníkovi, že pokračujeme dál. Sem jsme měli připlout v pondělí večer a je sobota odpoledne.

Počítáme, že bychom mohli ještě zvládnout 12 km a 6 komor do Villesequelande. Jedinou společnost na kanále nám dělá loď plná velmi nesympatických Němců, asi si vyjela celá rodina s miminem i dědečkem a psy na víkend jen tak z Carcassonne. Kotvíme po 19. hod. dost daleko za vesnicí, stejně nikam v tom dešti nepůjdeme a jíst máme co. Voláme Lipku, ať se mrkne na net na předpověď počasí. Chceme si rozpéct pizzu od oběda. Plynová trouba nefunguje. Po vzoru zálesáků si Šárka pomáhá – hrnec s vodou, plechový tác, pára a pizza je krásně ohřátá. Přichází sms od Lipky, prý bude líp, ale teploty nic moc, hlavně že v neděli slunečno. Momentálně kape už jen ze stromů, uvidíme ráno. Zalézáme do postele, chvilku čteme, ticho, jen kapky občas bouchnou do střechy….

23. září – neděle

Spíme až do půl deváté. Skopčáci kotví 100 metrů za námi, nikde nikdo, jen otec rodiny venčí dva obroské psy. Je zataženo, ale ne zima. Rozhodujeme se, co dál. Máme dva dny k dobru. Opouštíme Villeséquelande směr Port de Bram, tam je malá marina a voda, uvidíme, jestli bude potřeba natankovat. Nakonec dojíždíme v 12.25 do Vilepinte. Kanál už není zdaleka tak zajímavý jako prvních 100 kilometrů, krajina je hodně kopcovitá a přes náspy není vidět, ani když sedíme u horního kormidla. Dojídáme sýr a zeleninu k obědu a v 13.25 OBRACÍME…

Nálada je tak půl napůl, jsme spolu už dlouho, 9 dní v jednom kuse, ve dvou, minutu po minutě, je to náročný. Lepší se počasí, vylézáme nahoru. Šárka si bere kormidlo. Něco se děje, i po třech obratech celým kormidlem loď sotva reaguje. A když, tak zase na dlouho a špatně se stáčí. Propojení se spodním kormidle nefunguje vůbec. Takže máme po „hehe“ nahoře. Vracíme se ke spodnímu kormidlu a polemizujeme, jestli tu naši bouračku nesvést na horní kormidlo. Celý týden Daneček jakž takž fungoval, ale je to loď z roku 1987 a podle kilometrů a moto-hodin toho má už za sebou požehnaně. Záchodová mísa je uvolněná, takže po každém spláchnutí vyteče poměrně dost vody a od zápachu nepomáhá ani osvěžovač vzduchu. Pumpu nám měnili a teď horní kormidlo, no, zkusíme to nějak uhrát, Ne, že bychom se báli, že to pojišťovna nezaplatí, ale klidně se raději vyhneme papírování jak tady, tak v Česku. Tím, že jedeme najednou po proudu kanálu, splavujeme komory dolů. Takže vlastně přijíždíme do komory s hladinou nahoře, přivazujeme lana na kůly, držíme ji, voda se upouští a loď klesá. Je to jednodušší než opačně, a taky je u toho menší sranda. Potkáváme sympatickou dvojici na Tarponu 37 (to bychom volili příště), paní je taková načesaná nastrojená, vypadají jak na líbánkách… Asi ve třetí komoře se dotyčná paní sveřepě pokouší uvázat lano na opačné straně komory, než je jejich loď. Takže vlevo loď, pak voda, pak břeh a na něm paní držící lano. Technicky nemožné. Pět minut trpělivě čekáme, kdy jí to docvakne, až na ni musí zařvat i komorník.

Do Carcassonne sjíždíme osm komor. Před městem je zásobovač na vodu, dokonce bezplatný, čepujeme a promýšlíme úklid lodi. Svítí sluníčko, Lipka měla pravdu, začíná se to zlepšovat. Projíždíme Carcassonnem, míjíme kotvící lodě uprostřed města a hledáme místo na zakotvení. Zajíždíme moc daleko, Honza couvá a otáčí se. Jen nacházíme slušné místo, přichází baba v županu, a že to je špatně, že je cesta úzká, že ty kolíky vadí, že tam jezdí „big Mercedes“. Váháme, ale poslechneme. Honza už má zase svoji trochu nepříčetnou náladu. Nakonec to dáváme za 2 matláky ze Španělska nebo odkud. Takže bychom tady skončili, jak to tak vypadá. Odcházíme si prohlédnout středověké město. Jsme unavení, sedáme v jedné z prvních restaurací. Nabito k prasknutí, jedna servírka na celou hospodu. Šárka si dává těstoviny s lososem (šel kolem, ani nepozdravil), Honza pizzu, celkem slušnou, Jdeme se projít jen kus hlavní ulicí a k hotelu, kde máme v úterý spát. Na loď se vracíme kolem 22, spíme docela slušně, ale ty sny…

24. září  – pondělí

Co s celým dnem navíc? Spíme skoro do 9. Honza se probírá, Šárka se vydává pro ranní snídani. Bude na nádraží bufáč? Nebude. Takže do města. Jedna ulice, druhá, konečně skoro před náměstím první pekárna. Jablečné taštičky, čokoládová rolka a jedna pohotovostní bageta s kuřetem, salátem a majonézou. Rozhodujeme se, že úterní program vyřídíme už dnes. Takže Carcassonne. Je skoro 11, sluníčko svítí, nebe bez mráčku, vyrážíme v bílých kraťasech a stejných modrých tričkách. Chybí čepice s nápisem „Ať žije Nešpor!“ Procházíme uličky starého města, náměstí, koukáme do výloh, na jídelní lístky restaurací…. Všude nabízejí cassoulet a Honzovi se chce zvracet. Před městkou bránou narážíme na malý obchůdek se suvenýry. Honzovi se líbí přívěšek na klíče s aquitánskou hvězdou.

Nekupujeme, uvidíme, co mají jinde. Po deseti minutách přicházíme na Pont Vieux, který spojuje staré město s Cité a Citadelou. Výhled na panorama pevnosti je opravdu nádherný. Za mostem se dostáváme do hlavní uličky, kde kolem poledne nikdo není, začíná pěkné vedro, ještěže jsme si vzali kraťasy. Míjíme hotel Pont Vieux, o kterém jsme přemýšleli na nocleh (protože byl s výhledem na Citadelu), ale nelitujeme, nebylo by kde parkovat, pod okny houf turistů a dvě kavárny. Moc se nám nechce, ale ruku v ruce supíme do kopce k hradu. Vítají nás úžasné a poměrně velké hradby. Procházíme hlavní branou k bývalému vodnímu příkopu. Moc lidí tu není, paráda. Omyl. Procházíme další branou a Honza říká „ ááá, Zlatá ulička“. Všude šíleně lidí, jeden obchůdek se suvenýry za druhým. Máme hlad, čas na to je, ale ty návaly jsou děsný a docela draho. Vcházíme do krámku se sladkostmi. Vypadá to tam úchvatně, všude vystavené pečivo, sušenky, krabice a krabičky. Kupujeme si opravdu nehorázně drahé bílé a hnědé „ňadro“. Jedna polokoule je mandlová, druhá čokoládová. Strašně syté, strašně sladké, a jsme po obědě. Procházíme hradní vesnicí, míjíme místní mnoha hvězdičkový hotel. Krátká zastávka v místní katedrále. Velmi slušně tam zpívá parta mládenců. Po produkci prodávají svá CD, většina Němců ze zájezdu si je kupuje. Odpočíváme v kostelních lavicích. Padá rozhodnutí jít do Citadely.

V prvním patře dokumentární film o někom, kdo hrad restauroval do dnešní podoby. Vzhledem ke katarské historii a jejímu konci není divu, že se nezachovala téměř nic. Obcházíme pevnost po hradbách, má to svoje kouzlo. Vracíme se do uliček, Šárka kupuje symbolický pohled pevnosti. Baštíme pod jednou z věží pohotovostní bagetu a Vitell z automatu. Dosť bolo kultúry. Odcházíme spokojení, bez suvenýru (což měla být jakákoliv konzerva cassouletu), ještě se podíváme ve městě. Nakonec ten nejhezčí přívěšek na klíče byl ten první, bereme. Na cestě ke kanálu v jednom z tabáků kupujeme krátká cigára (zas je na chvíli pokoj). Ve vitríně leží dýmka, Honzovi se jen zalesknou oči, protože takové se u nás prodávají kolem tří tisíc korun. Stojí 59 Euro. Váhá, ale nakonec nekupuje. Šárka ho povzbuzuje (zkušenost je zkušenost), že na to peníze jsou, ať si jí koupí. Nene, nekoupí. Škoda, určitě ho to bude mrzet. Dáváme relax na lodi, Šárka balí 99% všech věcí. Chceme-li ušetřit 88 Euro, musíme uklidit loď.

Pršelo, takže Daneček je pěkně zaprasenej, ale kotvíme u kohoutu s vodou, tak to bude hadicí za chvilku. Šárka puntičkář pigluje každý centimetr v lodi. Prima – kohout na vodu má závit, na který naše hadice nepasuje. Sakra, idioti francouzský, to mají naschvál! Takže desítky kýblů a tři hodiny práce. Stojí to za ty eura? Nebo za pocit? Loď se blýská, jestli na ni do rána napadá listí jako že jo, tak už nehneme ani prstem. Dáváme sprchu, čisté věci a naprosto záměrně hledáme dobrou italskou pizzerku. Z několika variant se přikláníme k bistru, na které jsme narazili hned u vody, vracíme se, jsme první hosté. Asi 10 minut. Pak už je restaurace komplet plná. To, že je někde prázdno, neznamená, že je to blbý. Do pěti minut tam nemusí být jediná volná židle… Vybrali jsme dobře, dvě super pizzy, příjemná obsluha, slušná cena. Jdeme se naposledy vyspat na loď, ráno vstáváme dřív, v 9 je předávka a máme co řešit.

25. září  – úterý

Ranní probuzení je fajn, začíná i sluníčko, to se vždycky líp vstává. Dáváme si naše poslední (české) kafe, dobrůtky z pekárny, vyndáváme na břeh zavazadla a Honza mapuje situaci. Další tři lodě jsou připravené k předání, no, to bude asi trvat…. Přijíždí technik z Agde s naším Olafem. Před desátou jdeme na řadu. Pán v kanceláři Nauticu domlouvá, co a jak. Honza vysvětluje co s kormidlem a nárazem, já přitakávám. Vracíme použité prádlo. Pan Nautic se jde podívat na loď, Šárka ukazuje viklající se záchodovou mísu, nadává. S pánem je celkem domluva, okamžitě uznává, že WC is not good. Vracíme se do kanceláře. Zprvu velmi nepřístupný technik nakonec zjišťuje, že je mizerná hydraulika u kormidla, že za to nemůžeme a že teda nic platit nemusíme. Docela se nám ulevilo, i když máme pojistku. Nakonec se technik dává do bodré řeči s Honzou na téma Volvo. Chlapům holt stačí málo. Pan Nautic počítá motohodiny. Na třetí pokus to musí spočítat Šárka. Ach jo, kupecké počty na základní škole…. Platíme 165 Euro za projeté moto-hodiny, je to míň, než jsme počítali  taky i proto, že Honza v komorách vypínal. Sečteno, podtrženo, loučíme se, bereme věci, sedáme do Olafa a odjíždíme se ubytovat na jednu noc do hotelu Central. Protože jsme ušetřili jeden den, mimo plánovanou trasu si uděláme celodenní výlet na katarské hrady do oblasti Les Corbiéres. Ale to už je jiná část dovolené, tohle byl takový „lodní deník“.

Kontaktujte mě