Berlín a Postupim – červen 2014

Když jsme před pěti lety „z nouze“ nahradili dva týdny v Andaluzii týdnem na lodi v Braniborsku, plán plavby nám překazila rekonstrukce komory ve Fürstenbergu. Takže se nedalo proplout na Müritzská jezera a my propluli asi 340 kilometrů braniborskými kanály. Letos jsme si řekli, že se na jezera vrátíme. A asi měsíc před odjezdem přišel Honza s tím, že na zpáteční cestě by se rád podíval v Pustupimi do parku Sanssouci a prohlédl si zámek a hrob Fridricha Velikého. A položil na něj brambor.

„Jasně, žádný problém.“ “ A co myslíš, Kajka, dalo by se tam doplout lodí?“ Tak na to se podíváme…

A podívali jsme se. Na jezera kašlem a proplujeme si Postupim a Berlín. Je to hodně kilometrů, ale máme malou rychlou loď, tak se to snad povede.

V sobotu 30. srpna jsme po osmé ráno vyrazili směr Německo. Cesta byla naštěstí průjezdná a kolem jedné jsme dorazili do Boothaus Bredereiche. Nic se tam za pět let nezměnilo, jen měl majitel Fred rozpůjčované skoro všechny lodě, no není divu, o první týden v září je vždycky zájem. Naše Saga 27 AC jménem Wings se už houpala na vodě. Přitáhli jsme z auta kufry, a zatímco Fred seznamoval Honzu se základními náležitostmi lodi, vybalila jsem naše věci a snažila se je udat do všech možných šuplíků a skříněk, kterých bylo na lodi celkem pomálu.

Loď je prima, pro dva lidi akorát. Přední kabina je jako jídelna a salon na sezení, se stolem, který když se zašroubuje a sedačky se doplní, vznikne letiště na spaní. Malý záchod se sprchou je hned vedle schodů na palubu. Paluba, prostředek lodi, má na jedné straně řízení, na druhé straně rozložitelnou kuchyňku. Po jejím složení vznikne pohodlné sezení. No a na zádi je další prostor na spaní. Vypadá malinký, ale Norové to mají všechno vymakaný, skvěle se tam spalo…

Měli jsme s Fredem domluveno, že loď bude nachystaná k vyplutí na 15. hodinu a skoro přesně na čas jsme odrazili od břehu. Za pár desítek metrů na nás čekala první komora. Na semaforu svítily dvě červené (zákaz čehokoliv) a nápis, že komora je v chodu. Přivázali jsme loď a čekali.

Patnáct minut, půl hodiny, tři čtvrtě, no to snad už není možný, kdo tam co takovou dobu dělá?

Rozsvítila se zelená a z komory vyplul dům! Sice dřevěný, na pontonu, ale přesto dům. Za ním druhý a další a další. Čtyři „bydlíky“ v komoře. Hit letošního roku především kolem jezer – kombinace hausbotu a chaty. Asi je to velmi pohodlné plutí i bydlení, vepředu terasa a kormidlo, uvnitř jsme vybavení neviděli, ale asi to bude jako na chatě. Potkávali jsme pak tyhle hybridy po celou naši plavbu…Konečně jsme mohli do komory. Začátky jsou vždycky docela krušný. Nevíme, co loď udělá, jak rychle zareaguje kormidlo, jak rychle dokáže zastavit, jak dlouho ještě setrvačností popluje. No a já a moje lana a hák, to je taky kapitola sama pro sebe. Do půlky týdne jsme na sebe s Honzou celkem slušně řvali. On je Kapitán, tak má pravdu a radí, já jsem Posádka a remcám a neposlouchám. Je to easy:

„Šárinko, hlavně si to udělej co nejjednodušší, ať je to pro Tebe pohodlný a funguje to“. „Jasně, Honzo“. „Sakra, co to děláš, lano musíš mít pod zábradlím, takhle Ti to urve tu štangli!“ „No ale dyť si říkal, že si to mám udělat nejlehčí pro mě, tak tohle je nejlehčí!“ „No jo, ale ne spodem, uvažuj!“ „Tak si to vázej sám!“…

Tak asi v tomhle duchu se nesla většina našich hovorů v komorách. Jinde problém nebyl :-).

Pro projetí bredereichské komory nás čekaly tři hodiny plavby zatáčkami a zákoutími kanálu, který teče mezi loukami, je to taková milá placka, pasou se tam krávy a cestou jsou tři komory, o kterých jsme i minule říkala, že je tam nejtišší ticho, které jsem kdy slyšela. Hned na první komoře Regow jsme se šprajcli uvnitř. Komora se zavřela, ale nenapouštěla. Co teď? Asi nedovřená vrata. Naproti čekala loď na to, až my splujeme dolů, mávali jsme na ty kluky, že to nefunguje. A komorový telefon byl jak na potvoru na druhé straně. Klučina z lodi přelezl plot a zatelefonoval. Asi bychom to německy taky zvládli, ale tohle byla lepší varianta. Za pár minut se vrata zase otevřela a zavřela a všechno fungovalo.

Podvečer jsme projeli tu třetí komoru, kde jsem před pěti lety spadla do vody a kolem sedmé jsme dorazili do Burgwalu. Zakotvili jsme na místě skoro před hospodou (hlavně pod stromem), napojili se na elektřinu a šli se nadlábnout. Minule nám tady moc chutnalo, a protože neměli steak, dala jsem si opět vepřové medailonky na cibulce s kroketama. Tentokrát mi dal žaludek pokoj. Kdo v Burgwalu jí, neplatí za kotvení. Měli jsme toho za celý den dost, takže jsme usnuli jako zabití.

Po snídani jsme vypluli za deště, sakra, nebe jak šedá deka, ještě že nás čeká jen jedna komora. Pluli jsme cestou, kterou jsme znali, přes Zehdenik a Oranienburg.

Před Oranienburgem je obrovská komora Lehnitz, dlouhá přes 130 metrů a proplouvají jí ty největší „vany“. To jsou nákladní lodě plné železného šrotu plující hlavně do Štětína. A zpátky vozí třeba uhlí. Minule jsme v téhle komoře byli úplně sami, malá, malinká lodička. Tentokrát jsme ještě s dalšími třemi loděmi připlouvali ke komoře a už z dálky bylo vidět, že dost sportovních lodí čeká. Vany mají totiž vždycky přednost. Po čtvrthodince na neutrálu jsme se přivázali. Naštěstí vysvitlo sluníčko a oteplilo se, takže to bylo příjemné a na návštěvu k naší lodi přišla rudohlavá Němka. A prý kdo jsme a odkud a kam plujeme. S Němci je to těžký. Vždycky všem říkáme, že nemluvíme německy a oni na nás pořád mluví a čekají, že jim budeme rozumět. Anglicky nemluví absolutně nikdo, ani v hospodě, ani v marínách, prostě je angličtina minula (asi jako nás). Paní nám sdělila, že minule se proplutí nedočkali (naštěstí odešli spát domů do Oranienburgu a pro loď se vrátili druhý den) a že můžeme čekat hodiny a hodiny.

No nazdar! Máme v plánu dojet až do berlínského Spandau. No tak uvidíme, stejně nemůžeme dělat nic jiného, než čekat…

Tak jsme se natáhli, dali si kafe a čekali. Na vodě se houpaly skoro dvě desítky lodí, do toho připlula jedna velká nákladní, že by ta baba měla pravdu? Ale nakonec jsme měli štěstí, asi za hodinu a půl se začali lodě odvazovat a najednou jak když do nich střelí. Byl to legrační pohled jak na volné vodě, asi 300 metrů před komorou peláší lodě jedna vedle druhé, aby se do komory vešly. Bylo nás tam tolik, že jsme se srovnávali asi půl hodiny, malé lodě se uprostřed chytaly těch větších na krajích, no nikdy jsme tohle neviděli ani nezažili. Vešli jsme se všichni, napočítala jsem přes dvacet lodí. V takových chvílích si pomáhají všichni. Jde jen o to, neotlouct si lodě. Těžká gilotina vrat Lehnitz se za dvacet minut klesání zdvihla a mohli jsme pokračovat.

Několik posádek se oddělilo do Oranienburgu, Honza „přidal plyn“ a za chvíli jsme byli mezi prvními na cestě k Berlínu. Měla jsem vyhlídnutou marínu Altstadt ve Spandau, ale bude tam místo? Přece jen bylo po sedmé. Bylo, jedno jediné. Zakotvili jsme hned u domu hafenmeistra, ještě se tam svítí, to je super. Nebyl to ale jeho domek, ale obrovský dům na pontonech. Nahoře terasa, sezení, gril, bar, ty lidi se snad pomátli, tohle už nejsou lodě, to je zvrácený.

Honza přivazoval loď, já se šla porozhlédnout po maríně. Hafenmeistra jsem našla, zkasíroval mě za noc a klíče od sprchy, vysvětlil, kde co je a že se uvidíme ráno. Nakonec jsme u něj ještě koupili mapu vodních cest v Německu, protože Fred nám dal na loď jen mapu Braniborska a Berlín a okolí už ne. A bez mapy se pustit dál jen podle cedulí by bylo o ničem, s tou spoustou slepých ramen. Marina byla pár kilometrů od letiště Tegel, každou minutu vzlétlo letadlo a byl to teda rachot. Ještěže mám špunty do uší. S trochu falešnou nadějí jsem tvrdila Honzovi, že přes noc letadla nelítají (teda nestartují). A měla jsem pravdu, od 23 hodin do 7 ráno byl úplný klid.

V pondělí ráno nás hned po vyplutí čekala komora ve Spandau, kterou jsme se dostali na řeku Havolu, a po ní až do Postupimi. Cestou nás nepotkalo nic překvapujícího, nebe bylo zatažené, kolem dvaceti stupňů, sem tam nějaká loď podobná naší, zato hodně výletních.

Kolem 14. hodiny jsme zakotvili v marině sportovního jacht klubu v Postupimi. Hodně se to podobalo našemu minulému kotvení v Oranienburgu. Malá marína, čistá, záchody a sprchy, restaurace a v nich hnusné pivo za euro. Naobědvali jsme se a vyrazili do parku Sanssouci, kam Honza tak chtěl. Cesta městem je docela dobře značená, občas jsme se ujistili místních, že jdeme dobře. Park je obrovský a projít pěšky skrz něj do Neues Palais nám trvalo skoro hodinu. Prohlídka v šíleně velkých pantoflích stála 12 euro, no, nejlevnější nejsou. Platí se za focení, audio je v ceně. Je pravda, že taková nálož rokoka se jen tak někde nevidí. Zámek byl původní základnou Fridricha Velikého, který ale trávil čas raději v nedalekém zámečku Sanssouci. Po prohlídce jsme se ještě procházeli parkem, omrkli místní botanickou zahradu a oranžerii. Hlad nás vyhnal do města, kde jsme za Braniborskou bránou hned na začátku pěší zóny zasedli před první pekárnou, dali si kafe a kombinaci těch jejich fantastických kuchen (koláčů). Pak jsme prošli pěší zónu a začalo mírně krápat, tak jsme se vrátili na loď a plánovali další den. Celou noc lilo, což je prima, když je člověk v suchu a teple postele a kapky mu buší nad hlavou, ale předpověď moc nevycházela, od úterý už mělo být hezky.

Druhý den dopoledne jsme šli znovu do parku, čekala nás prohlídka zámku Sanssouci. Lístky byly na přesný čas po pěti minutách a stejně bylo narváno. Honza i já jsme předtím položili na hrob Fridricha Velikého každý jednu bramboru. Vezli jsme je z Prahy, a když jsem se ptala Honzy, proč se to tam dává, tak řekl, že je to tradice. No to jsem se toho dozvěděla :-).

Po obědě jsme se rozloučili a vypluli směr Berlín. Den předtím nám hafenmeister řekl, že do Berlína smějí jen lodi s UKW vysílačkou, aby se domluvili na komorách. A z mapy jsme vyčetli, že Landwehr kanál, kterým jsem před pár lety plula na výletní lodi, je přístupný jen lodím s povolením. Neměli jsme ani vysílačku ani povolení. Tak uvidíme. Začalo se trochu lepšit počasí a kolem třetí jsme propluli komoru u Charlotenburgu (za obrovské hysterie jak z mojí, tak Honzovy strany, takže nastala tichá domácnost a velmi kusá komunikace, páč neposlouchám). Pluli jsme okrajem Berlína asi půl hodiny, ale kotvení, které nás zajímalo, bylo plné.

No nebylo plné, jen kdyby ty lodě nekotvily tak blbě, mohly se vejít další dvě. Bylo to u mostu blízko centra, kde hlásala obrovská cedule, že bez UKW vysílačky je možné proplout jen do 10.30 a po 19. hodině. Tak jsme to otočili a jako na potvoru našli místo skoro zase u Charlotenburgu, u místního sportovního hřiště. Trochu jsme se zkulturnili a vyrazili do města, metro bylo snad 2 kilometry daleko, bože. Ale nakonec jsme dojeli do centra a šli se podívat na komoru u Nicolasviertl, která je v centru jediná. A zjistili jsme, že až sem můžeme doplout v pohodě a dál už to není atraktivní. Prošli jsme se kolem Museuminselu, celou Unter den Linden, dali si kafe u Brandenburg Tor a vrátili se na loď. Nálada byla mrazivá, tak se z toho snad vyspíme.

Ráno jsme se probudili do sluníčka a hekání. Dva potetovaný borci nenašli lepší místo ke svému cvičení, klikům a sklapovačkám, než na plácku asi 5 metrů od nás. Bylo půl osmé, chtěli jsme na osmou vyrazit, abychom si v klidu Berlín propluli. A stálo to za to. Cestou tam jsme byli na vodě sami, svítilo sluníčko, minuli jsme centrum, Reichstag, nádraží, obepluli Muzejní ostrov, u komory se otočili a pluli zpátky. Berlín se už probouzel, některé lodě udělaly to samé, co my. Já osobně bych klidně zůstala ve městě celý den, ale nakonec jsme se rozhodli, že se pustíme dál, bůhví, jak to bude zase vypadat v Lehnitz.

Tam jsme v půl druhé dorazili. Vzorně jsem se nahlásila telefonem na břehu: „Guten Tag, wir sind eine kleine sportboot, wir möchten durch sleusse gehen, ist es möglich?“ (říct to umím, ale když na mě spustí oni, rozumím tak časy a čísla) a po sdělení, že za 40 minut, jsme udělala oběd. Bylo už na krátký rukáv a přesně na čas jsme do komory vplouvali za jednou nákladní lodí a jedním šleprem. Vešli jsme se tak tak. Cestu zpátky jsme znali, chtěli jsme kotvit v Zehdenicku, což se taky povedlo a Honza skvěle vmanévroval do maríny mezi dvě lodi, kousek před místní restauraci. Hned jsem ho poslala na pivo, ale chtěl až po večeři. Tak jsem se šli projít do městečka, jestli si pamatujeme tu pekárnu, kde měli minule ty skvělé koláče. Něco jsme zobli na lodi a pak si sedli v restauraci na jedno (tím myslím u sebe ginger tonic). Spalo se nádherně.

Ráno čekal Honzu poměrně obtížný manévr s lodí, kdy se musel na místě úplně otočit, ale za pomoci lan a trastru jsme to zvládli bez ztráty kytičky. Odpoledne jsme míjeli naši domovskou marinu v Bredereiche a kolem třetí dorazili do Fürstenbergu. 25 stupňů, lehký vánek, modro, tak se nám to líbí, sundali jsme z lodi kryty, co šly sundat a pluli skoro na otevřené lodi. Honzovo dlouhé rozmýšlení, kam a jak zakotvit jsem už nekomentovala, jsem posádka, tak poslouchám a je mi to jedno. Dali jsme to skoro na stejné místo jako před pěti lety. Jediná změna, že z maríny zmizel velký pruhovaný maják, asi pět metrů vysoký. Co lidi neukradnou :-).

Prozkoumávali jsme město a šli se podívat na komoru, která byla tenkrát v rekonstrukci. No, moc jsme nepobrali vyřešení jejího prostoru, byla na obou koncích vykousnutá, což bylo nepraktické pro najíždění i vyjíždění lodí a taky byla hodně pomalá. Pozorovali jsme lodě, co tam vplouvali a vyplouvali, abychom věděli, co zítra dělat. Fürstenberg se nezměnil, ale lituju místní lidi. Celým městečkem projíždí jedno auto za druhým, kamion za kamionem, vede tudy totiž silnice z Berlína a na každém druhém domě jsou plakáty a cedule B96 raus! Dali jsme si hnusnou zmrzlinu a v místním Netto koupili koláče na ráno a chleba, který považuju za jeden z nejlepších, co jsem kdy jedla. Večer jsme si v maríně poseděli v místní restauraci a šli docela brzy spát.  Poslední den nás čekala konečně TA jezera.

Ráno bylo tak nádherné, že jsme se hodinu procházeli kolem vody, hodně starých vilek prošlo rekonstrukcí a jsou nádherné, tam se musí bydlet. Projeli jsme komoru a Röblinsee a byla to úžasná pohoda. Na Ziernsee jsme uprostřed vypnuli motor a nechali se hodinu jen tak unášet, polední sluníčko pěkně peklo. Snědli jsme ke kafi ty nejlepší „kuchny“ a pomalu se vydali zpátky. Nechtělo se nám, nechtělo. Kolem páté jsme zakotvili v Bredereiche u Freda, zabalili většinu věcí a pak v jeho hospodě čekali hodinu a půl na jídlo, které bylo děsivé. Němci všeobecně blbě vaří, na talíři deset věcí najednou, to by si Pohlreich užil. Ráno nám spočítali ujeté motohodiny (34) a v půl desáté jsme se rozloučili a odjeli. Cestou jsme se zastavili v Bad Schandau, tyhle lázně milujeme a stačily 4 hodiny relaxu v bublinkách, v sauně a soli aby to byla „taková pěkná tečka za tím naším případem“.

Kontaktujte mě