Avon Ring – červen 2009

Kanály a oblast střední Anglie, tzv. Middle England nám v minulém roce natolik učarovaly, že jsme chtěli ještě nějaký ten okruh zkusit. Zamilovali jsme si Cotswold, takže výběr posléze padl na AVON RING. Dva kanály, dvě řeky, 170 kilometrů délky, 131 komora. Doporučovaná délka plavby – 2 týdny. Zvládneme to za týden? V minulém roce jsme Four Counties Ring (s Pepou a Lídou Blechovými) udělali také za poloviční dobu, ale AVON RING je ještě delší a hlavně!, těch komor…? Riskneme to. Tím my, myslím nás dva s Honzou a rodinné přátele, Hanku s Vláďou.

Na cestu jsme se vydali ve čtvrtek 28. května ráno a projeli (jako snad pokaždé) umouněné a upršené Německo. Za hranicemi s Belgií se už klubalo sluníčko a první večer v Bruggách byl nádherný, prosluněný a teplý až do deseti do večera. Spali jsme v příjemném malém hotýlku Van Eyck v centru Brugg. Dostali jsme pokoj v posledním patře (po úzkém točitém schodišti, jak jinak), s pěkným výhledem. Pokoj byl hodně obyčejný, základní vybavení, koupelna spíš horší, ale za 70 Euro se snídaní na Bruggy skoro zázrak. Počasí bylo akorát pro podvečerní procházku, takže jsme pěkně pocourali a i podruhé musíme konstatovat, že Bruggy jsou opravdu moc pěkné město. Ráno jsme vyfasovali snídani s sebou, protože jsme dost časně odjeli do francouzského Loon Plage, místa, odkud vyplouvá společnost Norfolkline. Plavba přes La Manche byla pohodová, vlnky mírné, obloha modrá a přesně načas jsme přistáli v Doveru. Honza si začal užívat řízení vlevo a po protrpění si ucouraného londýnského okruhu jsme v brzkém odpoledni dorazili k Woodstocku. Cílem naší cesty ale nebylo malebné městečko, ale Blenheim Palace, rodové sídlo vévodů z Marlborough, tudíž rodný palác Winstona Churchilla. Prohlídka není organizovaná, každý si jde, jak chce, občas se vnutí nějaký průvodce s výkladem u obrazu nebo kusu nábytku. Churchillovi je věnováno celé křídlo zámku. Po prohlídce zámku a parku jsme odjeli do místa našeho prvního noclehu, do nádherné cotswoldské vesnice Bourton-on-the-Water. Přespali jsme ve stejném BaB jako před rokem, najedli se ve stejné restauraci jako před rokem a prošli se stejnými místy, jako před rokem.

30.května

Po pravé anglické snídani (a zase byl grepový kompot), jsme se jeli podívat do nedaleké vesničky Lower Slaughter, kde se zastavil čas. Protože je v Bourtonu Muzeum motorů, změnili jsme kvůli Vláďovi program a vrátili se tam na hodinu zpátky. Zastávku jsme ještě udělali v Chipping Campden, kde se ten den konala Cotswoldská olympiáda, bohužel až večer. Prošli jsme tam a zpět High Street a poobědvali úžasné Jacket Potatos, zapečenou bramboru se sýrem a zeleninou. Kolem druhé odpoledne jsme zaparkovali na adrese společnosti Bidford Boats v Bigdford on Avon. Marina byla malá, ale udržovaná, u mol kotvilo asi 8 lodí, takže jsme podle nápisu brzy zjistili, že náš REED WARBLER je na konci, připravený k vyplutí. Majitel společnosti přišel za chvilku, a když slyšel, že jsme minulý rok na podobné lodi jeli, byl v pohodě, protože vysvětlil jen, kde co je, jak s vodou, jak s olejem a šel si po svých. Chlapi odtáhli do lodi kufry a my jsme šly s Hankou nakoupit pár věcí na první den – mlíko, pečivo, Hanka sháněla diabetický jogurty pro Vláďu, pak jsme vybalily základní věci a VYPLULI JSME.

V 15.35 jsme pár desítek metrů od maríny projeli pod starodávným bidforským mostem a za půl hodiny jsme projeli první komorou. Na komoře byla obsluha, takže jsme to měli „bez práce“. Tři hodiny klidné plavby po Avoně nám přinesly pět komor a tou šestou byla nádherná  kovová Colin Winter lock před kostelem Holy Trinity. Pak následovaly neuveřitelné šachy před „bazénem“ v centru Stratfordu. Nějaký chytrák okupoval molo před komorou stánkem se zmrzlinou. Kolem nás kroužil nějakej potrhlej Ind s rodinkou na člunu a pořád jezdil sem tam a natáčel je kamerou. Už už jsme vpluli do komory, když do ní odnaproti vjela výletní loď. Takže Honza musel couvat, hodně složitě, nadával jak špaček, trvalo to dlouho a bylo to místy i dost nebezpečné pro nás i okolní lodě.

Nakonec jsme komoru projeli, propluli dokonce i neuvěřitelně úzký kanálek pod mostem (Honza si málem urazil hlavu, bylo to o setinu vteřiny) a nastala první a naštěstí poslední kanálová „chuťovka“ naší plavby. Za zatáčkou pod kopečkem, kde začal kanál stoupat, jsem vystoupila a …voda nikde. Za vraty další komory bylo jen bahno. A na další taky a na třetí taky. Nooo, tak co teď?  Všichni jsme vylezli na břeh, vykulení, co budeme dělat. Trochu jsme zaváhali, zda jedeme dobře, ale to jsem si byla naprosto jistá, jinudy cesta nevedla. Vláďa se šel podívat až nahoru nad komory. Voda byla vypuštěná a důvod byl jasný. Někdo před námi nezavřel šoupata a voda z komor vytekla. Najednou se objevil místní homelesák a začal radit co a jak. Byl trochu postižený, špatně mluvil, ale s lodí to uměl. Takže jsme museli všechny komory zavřít a napustit. Trvalo to přes hodinu, loď drhla o dno, ale nakonec jsme už skoro za tmy zakotvili kousek od centra, v tichu malých domků u vody. Anglánovi jsme dali za pomoc deset liber, hned zavolal kámoše a táhli na pivo. Honza je pak podezříval, že to upouštějí oni, aby si vydělali, ale to jim mohlo projít jednou dvakrát, spíš to byla náhoda. Kolem půl desáté jsem udělala první večeři, čínu s rýží.

A protože jsme kotvili asi 300 metrů od rodného domu W. Shakespeara, vyzvala jsem všechny na malou procházku tichým sobotním Stratfordem. SK neprojevili zájem, tak jsme šli jen s Honzou. Byl to opravdu kousek, prošli jsme pěší zónu, míjeli skupinky turistů, ale byli jsme taky unavení, tak jsme se vrátili na loď asi za půl hodiny. SK měli v koupelně 10 cm vody, a že prý jim nejde čerpadlo. Takže Honza asi půl hodiny zkoušel všechny možný pojistky, ale nakonec to spravil. Musela jsem mu vyseknout poklonu, Honza není technický typ na rozdíl od Vládi, ale poradit si uměl líp. Víceméně se vším technickým, a to i v budoucnu. Dali jsme sprchu a poprvé ulehli do naší malé, úzké, ale dostačující postele.

Kolem druhé hodiny v noci nastal u lodi šum. Někdo lezl na záď a kolem lodi byla skupinka lidí. Šli z hospody a byli nalitý. Vzbudilo nás to a docela jsme se vyděsili, kdyby nám někdo začal ničit loď, asi by nastal problém. Poodhrnula jsem záclonu a viděla kluka, který se chystal loď rozhoupat. Zabušila jsem na okno a zařvala. Kluk se leknul a utekl, pár lidí za ním. Najednou jsme si uvědomili, že i ve steré dobré Anglii můžou být hajzlové a že nás (hlavně ve městě) klidně můžou někde „odříznout“ nebo počmárat a poškodit loď. Sice jsme na noc vždycky pečlivě zamčení jak u předních dveří, tak i na zádi, ale přece jen … Měla jsem špatné spaní, každou chvíli mě něco vzbudilo a byli jsme rádi, že ráno odjedeme.

31.května

V 7.20 jsme se vyhrabali z postelí, před osmou se nasnídali (snídaně dělal zásadě Vláďa) a v 8.30 vypluli od komory č. 53. Komory nám šly dobře, přece jen tři lidi venku a jeden na kormidle ušetří hodně času. Opět jsme se přesvědčili, že ve dvou se to dá jet, ale je to buď o hlemýždím tempu, nebo o neuvěřitelné dřině. Kolem poledne jsme dojeli do Wilmcote. Vydali jsme se za poledního vedra do vesnice proslavené farmou a domem Shakespearovi matky. Potřebovali jsme koupit vodu, známky a baterie do vysílaček, SK měli špatný rozměr (nakonec jsme vysílačky nepoužívali). Mary Arden´s House je malý, cotswoldský dům se zahradou a kolem něj je velká zahrada a hospodářské budovy, které jsou zpřístupněny turistům. Dovnitř jsme ale nešli. Poobědvali jsme na lodi, dali malou pauzu, v 14.10 pluli dál až do Presto Bagot. Cestou jsme si užili Edstone aquaduct, 200 metrů dlouhý, v hloubce pod ním vedly koleje i silnice, nádhera. Škoda, že se nedalo slézt a fotit nebo točit to ze silnice. Foukal příjemný vítr, který Vláďovi před Preston Bagot sundal čepici. Popadli jsme bidlo a chtěli ji vylovit, ale usnadnili nám to dva Angláni, kteří jezdili chvíli před námi, chvíli za námi na kánoi. Těšila jsem se, že zakotvíme na kafe nebo limču ve Fleur des Lys, pobřežní vyhlášené hospůdce v zahradě s výhledem na kanál, ale raději jsme jeli, přece jen dnešek byl nejnáročnější den na délku a počet komor a nevěděli jsme, jak to bude s kotvením u Kingswoodu. Projížděli jsme moc pěknou krajinou, kde se dalo se kotvit všude, ale přece jen jsme ve 20.20 dopluli až před křižovatku Kingswood.

Sice se před zásobníky vody kotvit nesmí, ale riskli jsme to, v tuhle dobu by připlul jen větší cvok než my. Najedli jsme se a těšili se na sprchu v domečku Waterways, který byl poblíž. Čekala jsem sprchu, záchod, a hlavně zásuvky, abych si mohla umýt hlavu a vyfenovat si vlasy. Zásuvky žádné, záchod prapodivný pro vozíčkáře a sprchu šel vyzkoušet Honza. Za chvíli se vrátil s tím, že to nefunguje, ale že za něco zatáhl a píská to. Shrnu to: Honza moc nečte nápisy. Takže nereagoval na tlačítka Start a Stop, schovaná pod sprchou, ale zatáhl za šňůrku, která slouží jako spínač alarmu, když by ten vozíčkář zůstal ve sprše, nebo se někomu něco stalo. Alarm byl propojený se stanicí v Lapworthu. Čekali jsme, že za chvíli přijede nějaké komando, ale nic. Alarm vesele pískal celou noc, ráno v 8 přijeli dva chlápci, alarm vypnuli, vytřeli podlahu a odjeli. Kdyby tam byl vážně někdo zraněný, měl by smolíka.

1.června

Po snídani jsme vypluli z Kingswoodu v 8.40. Před Lapworth Locks nás „dostala“ baba v růžových kaťatech. Vláďa, který neumí ani slovo anglicky, má ve zvyku na všechno přikyvovat a říkat „yes“. Šel se mrknout na komory vedoucí do kopce, jak jsou napuštěné nebo vypuštěné a jak to jede proti nám. Dvojice kotvící před první komorou se ho na něco ptala. Nevíme na co. Přikývl v domnění, že se baba ptá, zda jedeme nahoru. My se bohužel domníváme, že se ptala na to, zda nás mohou předjet. Suverénně totiž před námi vjeli do dvou Vláďou připravených komor. A to se prostě nedělá, takže bůhví, jak to tam bylo. Nicméně nás zdržovali a komplikovali napouštění. Na poslední komoře jsem to nevydržela a řekla jsem jí „it wasn´t correct!“, ale nereagovala. Minuli jsme Hockley Heat.

Na cestě jsme dvakrát zvedali „padací“ most a projeli poslední komoru (č. 2) do kopce. Obědvali jsme po 13. hodině. Těšila jsem se na prohlídku moderní zástavby na kraji Dickens Heat, kde byly nádherné kaskádovité vodní terasy, ale nedalo se tam zakotvit. Narazili jsme i na oříšek v podobě dalšího „padacího mostu“. Byl přes kanál jako součást silnice, průjezd na semafory a než jsme na to přišli, trvalo to věčnost, pro ilustraci: do ovládacího pultu se spoustou nápisů se strčí klíč (ten univerzál od lodi), otočí se a zmáčkne zelené tlačítko. To rozsvítí na blízkém semaforu červenou, spustí se šraňky, auta zastaví a silnice se začne zvedat. Projede loď, zmáčkne se červené tlačítko, silnice klesne na normální úroveň, na semaforu skočí zelená a auta se rozjedou. Celkem jednoduché, ale vyluštit nejdříve pokyny v angličtině, zjistit, že klíčem se nedá pohnout, dokud celá akce neskončí a neposlouchat „páté přes deváté“ z blízké hospody, to přece jen chvíli trvá. Ale jak bylo vidět, řidiči jsou na to zvyklí.

Kolem Warstocku byly moderní domy a taky pěkně smradlavý kanál. Podjížděli jsme jižní průmyslovou část Birminghamu. A čekal nás první krátký tunel – Brandwood, za 5 minut jsme byli zase na sluníčku. V 17.40 jsme projeli úplně tu poslední komoru směrem nahoru, která byla na principu gilotiny, ale naštěstí napevno připevněná. A následovalo 2,5 km ve tmě: West Hill Tunel a další novinka – průjezdnost je oběma směry, to jsme ještě nezažili. Jelo se dobře, Honza se vystřídal s Vláďou a za 35 minut jsme byli v krajině vedoucí „dolů“. Dopluli jsme trochu dál, než bylo v plánu, k městečku Alvechurch a zakotvili na klidném místě u hospody Crown Inn, kam šli SK hned na pivo. Honza měl obavy z divného vrčení čerpací pumpy (to už jsme zažili ve Francii), bál se, že bude po ní, a to je vždycky problém. Je fakt, že vydávala zvuky, které byly podezřelé, po každém spláchnutí, při mytí nádobí a natočení malé skleničky vody, ta pumpa vždycky škubavě chrčela a otřásala se. No, uvidíme. Povečeřeli jsme špagety, trochu si zahráli karty a po desáté šli spát.

2.června

Snídali jsme v 8 a v 8.40 vypluli. Hned za Alvechurch jsme propluli Shortwood tunel. Čekal nás den, na který jsme se s Honzou moc těšili i báli zároveň. Tardebigge flying locks – létající komory! 30 komor za sebou, z kopce dolů, asi na šesti kilometrech. Průměrná doba proplutí 7 hodin. Přesně v 10:00 jsme projeli první komorou. Honza kormidloval, já chodila připravovat jednu dvě komory dopředu, Hanka s Vláďou obsluhovali šoupata a vrata. Byl neuvěřitelně krásný a teplý den, už v 11 bylo přes 30 stupňů. Prvních 17 komor jsme ujeli za 2 hodiny 15 minut, neuvěřitelné.

Měli jsme štěstí v tom, že provoz na kanále byl skoro nulový. Daleko před námi jela dolů jedna loď, takže jsme museli pořád napouštět a vypouštět, ale měli jsme systém a šlo to parádně. Kolem poledne si Vláďa vyvrknul kotník, samozřejmě z frajeřiny to zapřel a večer už nemohl chodit, Honzu chytla záda, takže byl rád, že kormidluje. Smály jsme se s Hankou, že mužská část posádky skuhrá a ženský to „zachraňujou“. Dali jsme si asi dvouhodinovou pauzu na oběd a trochu se prospali, ty komory a hlavně sluníčko nám daly zabrat. V půl třetí jsme pokračovali a konečný výsledek: 30 komor za 3 hodiny 45 minut. Kolem čtvrté jsme zakotvili před nádhernou hospodou na břehu, Queens Head. Bohužel měli zavřeno. Tak moc nás lákalo studené pivo, že jsme si tu hodinu počkali na otevření.

Hospoda měla krásnou zahradu a posezení venku. Honza dal jako vždy Guiness, SK jako vždy Stellu Artois a já ochutnala výborný melounový džus. Před šestou jsme pokračovali až do Stoke Works. Potřebovali jsme nabrat vodu, zvuk pumpy byl už na hraně, vypadalo to, že nemáme už ani kapku. Místo pro kotvení před zásobovačem vody nepřipadalo v úvahu a ještě tam byla taková hnusná hospoda. Popojeli jsme kus dál za městečko a zatloukli kolíky v lukách za zahrádkářskou kolonií. Večeřeli jsme a hráli kostky. Vláďův kotník otekl tak, že se nemohl ani hnout a Honzovi jsem záda zabalila do ručníku a šály. V nejhorším případě je ve Worcesteru špitál …

3.června

Snídaně byla jako vždy na 8, Vláďa sice pajdal, ale vyburcoval se, určité zlepšení bylo vidět. Horší bylo, že došla voda. Rychle jsme pochytali zbytky z trubek do hrnců a džbánů. Jako na potvoru nebyl v dojezdu celý den žádný kohoutek. Dnešek byl odpočinkový den, v plánu byla odpolední a podvečerní návštěva Worcesteru. Jakmile se loď naklonila a srovnala, voda začala téct, takže jsme nemuseli panikařit. Krajina byla hezká, kolem kanálu rákosí, poměrně vysoké stromy, moc se nám to líbilo. Kormidlovala jsem pár kilometrů, projela pár mostů, jsem zvědavá, kdy si troufnu do komory. Před 13. hodinou jsme dojeli za Offerton Locks, kde jsme se naobědvali.

Při příjezdu do Worcesteru jsme viděli úžasnou věc: starý pán házel neuvěřitelně daleko míček svému psovi, který ho aportoval pánovi zpátky. Pán byl hodně starý, ale míčky lítaly i sto metrů. Když jsme přijeli až k nim, bylo jasno: pán měl tenisovou raketu a míček psovi pinkal. Vypadalo to kouzelně a všichni jsme řvali smíchy. To byl vynález! Podle plánu jsme v půl čtvrté zakotvili v centru Worcesteru, s vyhlídkou na špici katedrály. Dali jsme si sprchu a šli prozkoumat město. Worcester má nádhernou katedrálu, kterou jsme asi půl hodiny procházeli a podívali se i do krypty. Pěší zóna byla plná obchůdků, starých měšťanských domů a restaurací. Zamířili jsme do místní Somerfieldu na nákup. Ještě bychom courali, ale SK chtěli jen do krámu, město je moc nezajímalo. Prošli jsme ještě nejstarší ulici ve městě s hrázděnými domy a na 19. byla na lodi večeře. Odpočinkový den nám docela bodnul, přece jen jsme byli na nohou bez výraznějších odpočinků. Počasí bylo pořád velmi vstřícné, déšť v nedohlednu a každý Anglán po cestě opět začínal svým obvyklým „A lovely day for holiday, isn´t it?“. Dobrou.

4.června

Ráno nás vzbudila zbloudilá kachna, (která už večer kejhala asi do půlnoci a hledala šamstra nebo zatoulanou rodinu) a auta projíždějící městem. Snídaně v 7.45? Nene – opět zlobí pumpa, nutně potřebujeme natankovat vodu. Po projetí komory ještě ve městě jsme přirazili k molu ve velké maríně, kde byly dokonce tři kohoutky. Napouštěli jsme těch 400 litrů snad tři čtvrtě hodiny, ale aspoň jsme se mezitím nasnídali. Podařilo se mi udat tašku s odpadky a vydala jsem se pomalu k velké komoře, která nás propustila z města. Musela jsem táhnout tak velká vrata, že mi málem praskly žilky v oku :-). Přidala se k nám jedna menší loď, ale ta jela jiným směrem. A v 9.15 jsme za asistence obsluhy s vysílačkami, projeli komorou jak pro tanker, opustili Worcester a kanál jako takový, a vpluli na řeku Severn. Řeka Severn byla klidná, široká, počasí báječné akorát na loď, už ne takové horko, lehký vánek a kolem 23°C.

Krajina se změnila, poskytovala pěkný výhled na louky, lesy, sem tam dům, zámeček, říční hospůdky, ale my jsme pluli bez zastávky až do Tewkesbury. Měla jsem v mapě značku, že hned za Mythe Bridge musíme uhnout doleva, ale stejně jsme to přejeli. Honza musel couvat, bylo to dost špatně značené. Vpravo krásný mlýn, vlevo komora a na ceduli nápis, že mezi 1 p.m. a 2 p.m. se obědvá. Bylo sice 12.55, ale komora zavřená a komorníci nikde. Tak jsme si udělali oběd (vynikající kuřecí na houbách od Hanky), dali kafíčko, okoukli komoru, a kde pak budeme kotvit a byly dvě. Přišel panáček jak z komiksu, takovej sušinka, dal nám instrukce a ještě s jednou lodí vpluli do komory. A taky nám vypsal růžovej lístek, že jako máme zaplacenou licenci. Komora byla dost krátká a vyplout z ní a zatočit doleva byl manévr, který Honza skvěle zvládnul, za pomoci sušinky, který nás na laně „otáčel“. A byli jsme na Avoně.

Zakotvili jsme kousek před mostem do města a dali si rozchod. Prošli jsme si s Honzou hlavní třídu, a podívali se do místní katedrály. Ty jejich katedrály jsou úžasné, se spoustou varhan, pohřbených slavných i méně slavných a všechny vypadají stejně. Zašli jsme do pár starožitností a charit, ale nic nás nezaujalo. Žádné poháry nebo korbelíky jako vloni. Tak jsme zašli do hospody na džus, už bylo zase modro bez mráčku a v 16.30 jsme vypluli směr Brendon. Tady jsem si nic nepoznamenala, protože jsem byla skoro 25 kilometrů na kormidle. Avon je nádherná řeka a byli jsme strašně překvapení nádhernou krajinou, spoustou říčních meandrů, všude kachní a labutí rodinky, ticho, klid, vůně kytek a stromů, bylo to magické.

Chtěli jsme zakotvit uprostřed vesnice Pershore, ale bylo to tam nějaký divný, buď ostrůvek uprostřed, nebo až za vsí a nebyli jsme si jistí, zda se tam dá kotvit…nakonec jsme zakotvili na ostrůvku mezi jezy, před jednou jedinou lodí. Starší bigbíťák hulil trávu, jedl něco z kastrolu a srdečně se usmíval. Paní vedle něj taky vypadala na smažku, zjistila jsem, že to byli Frantíci. Do deseti do večera vařili italský opery, pak zhasli, zamkli a šli spát. Ráno odjížděli už po sedmé (ještě jsme je cestou párkrát potkali).

5.června

Vyjeli jsme po snídani už v 7.55, přece jen jsme chtěli přijet do Bidfordu už v pozdním odpoledni. Překvapila nás velká komora za Parshore (samozřejmě že se dalo kotvit kus za těmi jezy, kousek ve městě u parku, no nic). Měla tvar šestiúhelníku, asi proto, aby se tam vešly čtyři čluny. Tyhle komory, to nebyly ty prckové na kanále, tohle byly komory říční, pěkně velké, s těžkými vraty, které se napouštěly pěkně dlouho. Ale šlo to. Na desátou jsme přijeli do Fladbury, krásného místa s katedrálou a dvěma mlýny, starým a novým. Počasí bylo příjemné, na dlouhý rukáv. Čekalo nás dost kilometrů po řece, ono se to nezdá, ale i když se jede rychlostí přes 8 km v hodině, řeka je plná zatáček a kotvišť, tak se tak rychle nesmí. Nicméně jsme dojeli před polednem do Eveshamu, jednoho z Cotswoldských městeček. Oběd jsme pořídili ze „zbytků“ ala švédský stůl a vyrazili do města. Evesham je na kopečku nad řekou, má jednu hlavní ulici s obchůdky, katedrálu a přilehlý park. Prošli jsme s Honzou celou nákupní zónu a půl hoďky strávili v místním starožitnictví, kde bylo snad všechno od nábytku, po obrazy, sklo až k tisícům cínových vojáčků. Mrkli jsme se do katedrály a pak seděli na lavičce v parku. Na cestě zpátky jsem se přece jen mrkla do jednoho obchůdku charita a byly tam! Krásné stříbrné (alpakové) číše, 6 kousků za 4 libry. Tak bude mít Honza zase něco nového na Kolín.

Po druhé hodině jsme vyrazili na poslední úsek naší plavby a přesně v pět odpoledne projeli poslední komorou. Báli jsme se, jak zakotvíme v Bidfordu, ale i tentokrát jsme měli štěstí. U mola bylo prázdné místo akorát pro naši loď. Štastně jsme zakotvili a pořádně loď uvázali, přece jen budeme trochu uklízet a pak tahat kufry a tak. Naše auto stálo pod stromem, tam, kde jsme ho opustili a Honza se od něj vrátil se slzami na krajíčku. Tak neuvěřitelně posraný auto jsem snad ještě neviděla. Honzu to uvrhlo do totální depky, takže jsme se rychle osprchovali a táhli na večeři do místní vyhlášené hospůdky nad kanálem „Frog and Bulrush“. A co k jídlu? Ze zkušeností víme, že nejlepší jídla, hlavně ta místní, jsou psaná křídou na tabuli. Prostě denní nabídka. A protože jsem trubka, spletla jsem (ne, že bych to nevěděla) si slovo mustard se slovem mushrooms a těšila se na něco na houbách. (Letos jsem byla statečná a svoji konzervativnost ve výběru jídel nechala doma). Takže jsem si dala „něco“ a držela si palce. To „něco“ byla pečená vepřová žebra v „cider“ marinádě, na šťouchaných bramborech s hořčicovou omáčkou. První sousto nic moc, ale pak jsem tomu přišla na chuť. Bylo to divně sladké, divně kyselé, divně slané, ale celkově v souhrnu dobré. Seděli jsme uvnitř restaurace a pozorovali hemžení nad řekou, kde tábořili místní a končil nějaký festival parních lokomotiv a veteránů, které jezdily po mostě sem tam.

Začalo pršet… Nebe zešedlo, proudy vody rychle zalily celou zahradu, a všichni se tvářili, že je to normální. Do deště se nám nechtělo, měla jsem sice deštník, ale na takovou průtrž byl na nic. Po hodině váhání, jsme to riskli. Za těch 300 metrů od hospody do lodi jsme byli durch. Topení nešlo zprovoznit (majitel nám to neukázal) a pumpa definitivně klekla. V noci nateklo do postele jak Honzovi tak Hance (nevíme kudy), jediná z věcí nám neuschla, začalo být zima a tma a tma a tma.

6.června

Pořád prší. Celou noc lilo. Sice se spalo docela dobře, ale to zatuchlo a divně mokro nám dobrou náladu po ránu nepřidalo. Rychle jsme se nasnídali a snažili se uklidit loď. Jediné pozitivum – ten slejvák umyl naše auto. Téměř dokonale, Honza ho jel cvičně opláchnout hadicí, ale nestačilo to. V 8.30 jsme předali loď. Naprosto v pořádku, Honza vysvětli jen problémy s pumpou, o které samozřejmě majitel věděl, spíš si držel palce, aby nám vydržela. Rozloučili jsme se s potemnělým Bidfordem a odjeli za totální průtrže mračen.
I tak může končit sluníčkový týden v Anglii. 🙂

Kontaktujte mě