Aquí, aquí … pero mañana (tady, tady … ale zítra)

Socialistické přemýšlení Kubánců a jejich „mañana přístup“ komplikuje život i nám, turistům. Není to nic zásadního, spíš takové drobné příkoří, ale člověku to sebere čas a zvýší krevní tlak. Zářným příkladem je kupování vstupenek…

Felipe, který nám pronajímal v Havaně byt, nám sehnal kromě jiného i skvělé doutníky přímo z továrny. Doporučil nám, abychom si továrnu prohlédli, a tím pádem i viděli, že jsou doutníky pravé, jen jsou kradené :-). Vstupenky do továrny si musíme koupit předem, nejlépe v jednom z hotelů u Parque central. Prodávají je cestovní agentky z Havana tour nebo Cuba tour, které mají v těch lepších hotelích svoje „offices“. Fajn, je čtvrtek, do továrny chceme v pátek, tak jdeme na to:

První pokus o získání dvou lístků na prohlídku Modern Partagas Cigar factory jsme podnikli v hotelu Inglaterra. Po vystání půlhodinové fronty jsme se od agentky dozvěděli, že ona přímo lístky do továrny neprodává.

„Ok, tak kdo a kde je prodává?“

„Vedlejší hotel Telégrafo.“

Jdeme do Telégrafo. Před námi pouze dvě staré (jako opravdu staré) Američanky. Růžové tenisky, stříbrné baseball kšiltovky s hvězdami, batůžky plné cvočků a kamínků. A prý, který bar je nejlepší? Tropicana club? A co tam všechno je? A co se tam pije… po půl hodině Američanky vypadly.

„Hola, quiero comprar dos boletos para la fábrica de cigarros”.

Agentka mi dala jasně najevo, co si o mojí španělštině myslí, takže jsem se anglicky dozvěděla, že ona taky vstupenky do Partagas fabriky neprodává.

“No dobře, ale kde je mám sehnat? V Inglaterra nás poslali sem…”“ Určitě je mají v Saratoga hotelu”.“Dobře, díky”.““A to víte, že se lístky kupují vždycky jen na ten den, kdy tam chcete jít?”“No to nevíme.”“Jestli chcete na pátek, musíte je koupit v pátek.“ „To jako nejde koupit lístky na pátek třeba už ve středu?“ „Ne, to nejde.““A proč to nejde?“ „No prostě to nejde, jen v ten samý den. A dám vám jednu radu: když je u stolku fronta, zeptejte se, kdo je v ní poslední, pak se zeptejte u stolku, jestli mají to, co sháníte, a když ano, tak si stoupněte zase zpátky do fronty.“ “Sí, gracías, señora”.

Po návratu do apartmánu jsem popsala svoje pátrání Felipovi. Trochu kroutil hlavou, že lístky mívají v hotelu Plaza, ale ať je tedy ráno vyrazím koupit do Saratogy, on nás pak do fabriky odveze. Při večerní procházce jsme se v hotelu Sartoga na recepci ujistili, že office agentka otevírá ráno v 9 a že pokud je jim známo, tak lístky do Partagas továrny tam lidi chodí kupovat. Tak je asi mají. Snad.

V pátek ráno jsem po snídani vyrazila tak, abych byla na 9 hodinu v Saratoze. Po mně přišla rodina z Jamajky, dvě Holanďanky, paní z Německa… všichni jsme čekali, většinou na lístky do továrny. 9.15 – nic, 9.30 – nic. Jamajčanka nevydržela a šla se ptát, kdy paní z cestovky dorazí. Prý nevědí. Tak ať jí zavolají. To prý nedělají. Seděli jsme, čekali a sdělovali si zkušenosti, odkud kam nás všude kvůli lístkům posílali. V 9.45 vzdali všichni kromě mě, já vydržela až do 10. Agentka prostě nepřišla do práce. Vrátila jsem se do apartmánu a řekla Felipovi a Honzovi, že máme smůlu. Továrna nebude, doutníky nebudou. Ale protože jsme urputná, zbýval ještě poslední hotel, hotel Plaza. Honza šel se mnou, byly to jen 2 minuty od našeho bytu. Ve frontě stál pouze jeden pán, co se na otočku něco zeptal. Agentka nám s milým úsměvem prodala dva lístky na “teď” do fabriky a řekla, že už se těší v červnu na dovolenou do Prahy.  Felipe nás hodil autem do factory, všechno jsme viděli, doutníky koupili a poučení? Tomuhle se prostě nevyhneš :-).

Kontaktujte mě