Aprílová Paříž – duben 2014

Moje mamka miluje Paříž stejně jako já. Nebo možná ještě víc, protože já svoji lásku dělím ještě mezi Benátky, New York a Hong Kong. Poprvé jsem ji vzala do města nad Seinou v roce 1998. Naši cestu mi připomínají už jenom fotky, všechno ostatní mi splývá (ještě že ty fotky máme, co?). Dokonce jsme si spolu užily i předvánoční Paříž v roce 2011. Takže když jsem se minulý podzim zeptala, kam by ráda jela letos, čekala jsem různé typy, i když, už jsem jí taky tou Evropou celkem slušně protáhla. No a nesmělá odpověď zněla: „A když budu chtít ještě jednou do Paříže? Asi už naposledy…“. Moje mamka má s blížící se sedmdesátkou pocit, že už to má za pár :-). No ale kam tam půjdeme? Známe už tohle město jak svoje boty, byly jsme už i v okolí Paříže, podívaly se do okrajových částí, kam chodí jen ti, co tam bydlí. Pomohl mi, jako už tolikrát, Honza Šmíd. Tedy ne osobně, ale jedním z mnoha článků o Paříži na svém webu. Vypsala jsem si pár tipů a modlila se za lepší, než aprílové počasí…

V pondělí 28. dubna 2014 jsme se letadlem společnosti Air France vznesly nad Prahu. Let byl příjemný a krátký a za pár desítek minut jsme přistály na CDG, Terminál 2E. Z Terminálu jsme prošly do hotelové haly, která vede k metru RER, což je asi nejrychlejší a nejjednodušší cesta do centra města. V hale jsou desítky automatů na jízdenky, ale tentokrát byly obsypané turisty z celého světa. Když jsem viděla, jak se s tím každý potýká, raději jsem zvolila klasickou přepážku. Sice jsme si taky vystály malou frontu, ale nebylo to tak hrozné. A hlavně, kupovala jsem lístky jak pro nás, tak pro kamarády, kteří letěli do Paříže o měsíc později, a já jim zařizovala celou cestu. Vždycky mám na papíře napsané, kolik lístků chci a jaké to jsou, je to praktičtější i pro člověka za přepážkou. Pokud chci totiž MHD využít maximálně a také nejlevněji, kombinuji „carnety“ (balíčky po deseti jednotlivých jízdenkách), jednodenní jízdenky pro centrum města a jednodenní jízdenky pro několik zón. Je to vyšší dívčí, ale od té doby, co v Paříži zrušili praktickou Carte Orange a nahradili ji kartou Navigo, která platí na kalendářní týden, ale koupit se musí pár dní předem, jsou tyhle kombinace nejlepší volbou. Francouzi také pravidelně rok co rok zdražují. Takže když vám zbydou lístky, za rok už platit nebudou, 1.července se mění ceny. Vždycky.

Takže jsem zdárně nakoupila lístky na všechno možné a mohly jsme pokračovat. Metro RER je rychlovlak, prodloužená ruka pařížského metra a s jeho pomocí se dá velmi rychle dostat třeba i do Versailles nebo do Disneylandu. Na nástupišti (nejen na letišti) je nutné dát si pozor, kam přijíždějící souprava jede, protože RER má spousty odnoží a skončit můžete „v polích za městem“. Na hlavní nádraží Gare du Nord je to modrým „béčkem“ cca 30 minut. Lístek, který stojí momentálně 9,75 euro, platí dál i v normálním metru. Hned po nastoupení do vlaku se rozezněla harmonika. To je běžný úkaz už úplně všude. Snad to jsou rumunští Cikáni, možná Maročani, já nevím, ale omílají dvě tři písničky, většinou italské a stejně jim nikdo nic nedá. Cestou přistupují další a další cestující a ve vlaku je najednou černo. Na severu města totiž bydlí jen přistěhovalci z Afriky. Také při vystupování na Gare du Nord aby bělocha pohledal. Mamka byla trochu nesvá, přece jen na to není odnikud zvyklá, marně se ji snažím vždycky uklidňovat, že dvě chudé turistky nikoho nezajímají (samozřejmě jí lžu, minule si nás s manželem vytipovali dva borci a zahráli nám takovou hereckou etudu při obědě v restauraci, že jsme ukradenou tašku zpozorovali až při jejich velmi rychlém útěku, hajzlové!).

Z Gare du Nord jsme popojely metrem jen jednu stanici a přestoupily na nejotřesnějším místě Paříže – Barbes Rochechoart. Černošské ghetto, bazarové obchody TATI a bordel. Přestupuje se na povrchu, takže si to člověk pěkně užije, ale zase je vidět svrchu na ulici. Modrou dvojkou to byly jen tři stanice. Už od metra byl hotel Mercure vidět, stál na křižovatce, několikaposchoďová moderní budova, všimla jsem si kavárny na rohu, hned vedle pekárna, naproti pizzerka, tak to bychom měly. Vstupní hala hotelu krásně voněla, přihlášení proběhlo během minuty (měly jsme zaplaceno předem) a protože se nikdo další nepřihlašoval, zkusila jsem lehce anglickou konverzaci s recepčním: „Víte, já to psala do hotelu několikrát (a to jsem nelhala), mám tady s sebou maminku, moc mi záleží na tom, aby se jí tady líbilo. Chtěla bych pokoj v co nejvyšším patře s hezkým výhledem“. Kluk chvíli koukal a pak říká: „No, pokoj, co máte zaplacený, je v 5. patře, výhled tam je taky. Ale víte co? Já vám udělám upgrade. Tady je deluxe room v posledním patře, máte tam zdarma každý den minibar a Nespresso kávovar. Příjemný pobyt, dámy.“ Nemohla jsem tomu uvěřit, vím, že se to občas stává někde u moře nebo v asijských hotelích, ale upgrade v Paříži?

Když jsme přišly na pokoj, byla jsem nadšená a hned jsem letěla k oknu. Slovo wow! stejně nestačí, to se musí vidět. Vlevo celý Montmartre s bílou stavbu Sacre Couer, půl města jako na dlani a vpravo Eiffelovka. Nejraději bych si dala kafe, nikam nešla a jen stála u okna a koukala ven. Ihned jsem poznávala stavby v dálce, Pantheon, Notre Dame, Montparnasse, St. Sulpice, samozřejmě Operu, ta byla blízko, Madelaine, nádraží St. Lazare. Bylo to úchvatný!

Vyrazily jsme ven. První cesta vedla samozřejmě na Montmartre. Šly jsme se podívat na hřbitov, kde jsme byly asi před osmi lety. Věčným spánkem tam spí Zola, Offenbach, Dumas ml., Degas, Stendhal, Berlioz. Co do počtu jmen je tenhle hřbitov třetí největší v Paříži. Pak jsme si udělaly naši oblíbenou trasu celým kopcem, za Sacre Coeur dolů kolem vinice, pak zpátky uličkami Amelie, na Place du Tertre a prošly si tu nádhernou, dlouhou Rue Lepic, kde je ve spodní části dům, ve kterém sdíleli podkrovní byt bratři Van Ghogovi a zakončily jsme den malou večeří v pizzerii naproti hotelu. Italský číšník velmi ocenil můj pokus o italštinu, tak jsme dostaly ještě salát navíc :-).

Úterní ráno bylo nádherně slunečné a modré, tak jsme se po snídani vydaly na moji oblíbenou vyhlídku na střeše obchodního domu Le Printemps. Jen ta samotná procházka stojí za to, po bulvárech kolem nádraží Saint Lazare, kostela Trinity, skoro až k Opeře. Printemps má dvě budovy, propojené proskleným tunelem, ale venkovní vyhlídka je jen v jedné. Musí se vyjet výtahem až nahoru a pak ještě eskalátorem a jít po značkách „terasse“.  Pokud chcete kávu, zajde se za vrchním, objednáte si, zaplatíte, dostanete žeton a jdete si načepovat do místního automatu. Sedět můžete venku u stolečků a kochat se výhledem na půl Paříže. Je to moje oblíbené místo ve dne i v noci, protože fotky jsou odtud nádherné. A protože bylo pořád hezky, pokračovaly jsme do Tuilerijských zahrad. Měla jsem léta jeden restík a tím byla návštěva kavárny Angelina, která je vyhlášená tou nejlepší horkou čokoládou ve městě. Vždycky, když jsem šla v podvečer kolem, byla fronta až na ulici, ale tentokrát, před polednem, jsme se dostaly dovnitř bez čekání. Servírka nás usadila ke stolu v hlavní místnosti, kde jsme mohly pozorovat, co si ostatní dávají. Někteří ještě snídali (v 11.30), někdo už si dával dopolední sendvič, ale většina přišla za tím samým, co my. Za čokoládou. A vážně to stálo za to! Porcelánová konvice s půllitrem té nejlepší horké a hořké čokolády, jakou jsem kdy ochutnala. Je tak hustá a hořká, že k tomu dostanete misku se šlehačkou, aby to nebyla taková „nálož“.

Jako oběd nám to bohatě stačilo a po hodince příjemného sezení jsme šly do zahrad, pak kolem Louvru (letos jsme si ho odpustily) a do latinské čtvrti. Jedno z nejkrásnějších míst na světě, které znám, je Lucemburská zahrada. Stačí si tam jen sednout na kovovou židli a pozorovat cvrkot, miluju to tam. Na pozdní oběd jsme si zašly do uliček u Saint Michel, kde jsou gyrosárny, kebabárny a čínská bistra. Bohužel gyros už není, co býval. Vyhláška EU zakazuje dělat gyros z jiného, než kuřecího masa, a to už prostě není ono. V podvečer jsme se ještě zašly podívat na Val de Grace, obrovský kostel, ale opět jsme se dovnitř nedostaly. Zato jsme se podívaly naproti v ulici na dům, kde měl ateliér Alfons Mucha (Frantíci říkají Myša, zní to srandovně). Počasí se zkazilo, začalo pršet, tak jsme se vrátily do hotelu a užily si to úžasné kafe a výhled na Paříž, měnící barvy střídajícího se deště, sluníčka, duhy a bouřkových mraků.

Další den ráno nás čekal výlet do „neznáma“, na místo, kde jsem ještě nikdy nebyla, na vyhlídku v parku Belleville. Psal o ní na svých stránkách Honza Šmíd a měl pravdu. Takový pohled na Paříž zná málokdo a turisti už vůbec ne. Přitom je to pak kousek z kopečka ke kanálu Svatého Martina, kde si pokaždé užiju tu hru světel odrážející se vody do korun platanů. Myslím, že to bylo v roce 2007, pařížská radnice postavila kolem vody desítky oranžových stanů a nabídla je bezdomovcům. Sice tím pádem trochu vyčistila město a udělala jen jednu sociálně slabší zónu, na druhou stranu se stala tahle čtvrť u Place de la Republik naprosto nepoužitelnou pro normální bydlení. A bezdomovci stejně vyráželi do centra žebrat a krást a příští rok už zmizely i ty stany.

Dnes se zase kolem kanálu pocházejí všichni, kteří oceňují klid a ticho, šumění vody a rádi pozorují výletní lodě, které dvakrát za den proplouvají celým kanálem až k nádrži v Parc la Villette. Večer je nábřeží poseté mladými lidmi, kteří upíjejí víno z kelímků, pivo z plechovek, hraje se na kytary, zpívá, před pár lety jsme tam s manželem proseděli celý večer a jen pozorovali lidi a poslouchali… Od kanálu je to kousek na náměstí Republiky, které bylo léta letoucí v rekonstrukci, ale teď už je celé nově vydlážděné, plné nových stromů a uprostřed se samozřejmě pořád tyčí socha Republiky. Tuhle čtvrť mám ráda hlavně kvůli Place de Vosges, nejkrásnějšímu náměstí v Paříži (pořád říkám, že na světě). Je celé do čtverce a všechny domy kromě toho, ve kterém bydlela královna a toho, ve kterém bydlel král, jsou stejné. Na tomhle náměstí bydleli nejvýznamnější lidé Paříže, šlechtici, spisovatelé, umělci. Svůj dům a muzeum tady má v jednom z rohových domů i Victor Hugo. Kolem oběda jsme přejely přes vodu a za chvíli už procházely naší milovanou ulicí Rue Mouffetard. Na začátku téhle ulice jsou báječné trhy, ale také Cave de la Bourgogne, kde dělají nejlepší saláty v Paříži. Celá tahle čtvrt je kouzelná, vede do kopce až z Pantheonu a dolů pak k Sorboně.

My jsme se vydaly na další vyhlídku, na střechu Arabského institutu. V sedmém patře je malá terasa, a i když není vidět zase tak moc velký kus Paříže, Notre Dame, jeho okolí a Seinu uvidíte báječně. Před institutem hrála muzika, postávali tam lidé v nějaké frontě… na ploše před budovou byla výstava několika vagónů a jedné lokomotivy Orient – Expressu. Tak to je znamení! Jeden z mých zatím nesplněných cestovatelských snů je jízda Orient Expressem z Londýna do Benátek a pár dní v hotelu Excelsior. Dovnitř jsme se ale nepodívaly, fronta byla tak na hodiny a vstupné přes 15 euro. Tak jsme se i za menší viditelnosti pokochaly zadním traktem Notre Damu a pokračovaly po nábřeží Seiny, kolem stánků bukinistů až k Saint Sulpice. Turistické šílenství díky Šifře Mistra Leonarda už opadlo, takže byl kostel poloprázdný a mohly jsme si ho v klidu užít. Vždycky se podívám od vchodu do kostela na protější dům s prosklenou zimní zahradou, jestli tam Catherine Deneuve nezalévá kytky. Večer jsme se už jen prošly Saint Germain des Pres, daly si zmrzlinu v Rue de Buci, přečetly si na nejstarší kavárně v Paříži, kdo že to tam všechno chodil na kafe a pomalu se přesunuly do hotelu.

V Buloňském lesíku jsem byla zatím jen třikrát, přece to není natolik atraktivní místo, aby mu dal člověk přednost před poznáváním centra. Před několika lety jsme se tam vydaly s mamkou, v nesnesitelném vedru koncem června a pořád jsme jen hledaly půjčovnu kol, abychom si mohly park projet na kole. Nenašly jsme nic, jen jsme si na písčitých cestičkách a vyprahlé trávě zničily boty. Tentokrát jsme se rozhodly ráno, protože bylo pěkné počasí, že tam jen zajedeme zjistit, co se změnilo. Nic. A půjčovnu kol jsme zase nenašly (možná proto, že kola se teď půjčují po celé Paříži), zato jsme objevily perfektní zkratku přímo k muzeu Marmotan, kde je exkluzivní sbírka impressionistů. Kolem poledne jsme si užily tichou Passy, velmi opomíjenou čtvrť starousedlíků, která vede vlastně až k Trocaderu. Přešly jsme si most Bir Hakim, ze kterého je nádherně vidět Eiffelovka a k ní jsme šly už pod deštníkem.

Lilo tak intenzivně, že jsme se běžely schovat do malého bistra, právě včas na zabrání posledního volného stolku. Káva byla báječná a my se ocitly na chvíli v nějakém starém francouzském filmu. U dřevěného baru stoličky, na baru vejce natvrdo, staré reklamní cedule a nabídka malých jídel psaná křídou na černé tabuli. Pršet nepřestávalo, tak jsme pod deštníkem přeskákaly kaluže pod Eiffelovkou a z Trocadera odejely na hotel. Počasí se už nezlepšilo, zalezly jsme do peřin, vypily veškeré Nespresso a koukaly na televizi. Večer jsem jen skočila naproti pro jídlo a lenošily jsme dál.

Páteční ráno jsme popojely do centra, které jsme zatím záměrně vynechávaly. Centre Georges Pompidou, radnice, Les Halles a tak. Kousíček od fontány Igora Stravinsky se něco stalo, všude byly desítky dětí zabalených do termo fólií, seděly na schodech před restaurací, kolem pobíhaly asi jejich učitelky, přijelo pár sanitek, hasičský vůz… V takových chvílích nebývám za čumila, takže jsme se nedozvěděly, co se přihodilo, jen byly všechny silnice vedoucí do centra na několik hodin uzavřené. Po poledni jsme se odhlásily z hotelu a vydaly se na letiště. Všechno proběhlo bez problémů, jen při cestě autobusem na Gare du Nord nám už neplatil hodinový lístek, tak jsem musela řidiči zaplatit cash 2 eura za osobu, to se pak hned prodraží.

Samozřejmě se odjezd neobešel bez nákupu našich oblíbených sýrů, hlavně toho na raclette, u nás bývá málokdy. Letošní Paříž byla jako vždycky krásná a jako vždy krátká, vždycky to tak uteče… ale výjimečná byla ve třech věcech: měla jsem zatím to nejhorší počasí, nejhezčí hotel a nejskvělejší horkou čokoládu na světě. 🙂

Kontaktujte mě